Zasílání novinek | O webu Hledaná slova | Kontakt

z maminky se stal energetický upír

Je mi 70 roků a starám se o svoji 97.letou mamiku. Ta pocházela s předválečného rodinného podniku, kde byla služka, kuchařka, zahradník a pomocník ,tzv.pantáta..Maminka byla téměř celý život v domácnosti, domácí práce za ni vykonávala její matka, moje babička, která se starala i o mne.Otec rodinu finančně zajišťoval.maminka byla údajně celý život slabá a nemocná, i když nikdy v nemocnici nebyla a do svých 66 let běhala jak srnka-denně do města, do kostela, na procázky...
Bydlí ve starém poschodovém domě z roku 1890, na který se nesmělo žádnými opravami sáhnout, neb to byl její majetek.
Když před loni skončila poprve v životě v nemocnici, protože nepila ,chtěla jsem ten téměř už neobyvatelný a vzhleem vypadávajícím oknám i nebezpečný dům prodat a mamince koupit byt v paneláku, kde jsem bydlela. Neexistovalo.
Musela jsem naopak prodat svůj byt, vzít si ve svém věku půjčku skoro milion a půl (tu budou splácet ještěi vnuci), dům opravit a udělat si tam pro sebe byt z půdy, protože maminka svůj stometrový byt odmítla rozdělit na dva menší pro nás obě.
Po návratu z nemocnice zůstala s plenami, na které si tam zvyjla, včetně toho, že leží v posteli. Pleny od stolice jsou poházeny různě po bytě (případně je "suší" na plynovém topení) a jak po sobě tak pokálená chytá, je stolice i na záclonách a všude jinde,včetně neskutečného nepořádku, když po nocích vstane a hospodaří".
Nevyětratelný zápach po celém bytě...Už nemám psychckou a ni fyzickou sílu to denně čistit a marně dávat dopořádku.-jsem pro ni služka, kuchařka, zahradník a pantáta v jedné osobě.Nejhorší ale je, že kdykoli tam přijdu, maminka pookřeje, ale mě se udělá nedefinovatelně zle- mžitky před očima, na omdlení, nebo naopak cítím srdeční slabost.Doslova se vypotácím na chodbu, kde sedím na schodech, protože nevyjdu ani to patro ke mně do bytu.
Prosila jsem několikrát maminku, že už nemůžu (nemám sourozence, kteří by mě vystřídali, mí synové mají každý několik malých dětí, a ani v našem městě nebydlí.)Maminka odmítá jít byť jen na čas do jakéhkoli zařízení. Je svéprávná a proti její vůli ji nikam nevezmou.Já už mám závažné zdravotní problémy hlavně psychosomatického rázu, kdykoli jdu od ní, tak jsem jak zombí.Pokud se zhroutím , kam s matkou., když na ústavy je čekací doba?
Stále od známých slyším , jak je moje povinnost postarat se o maminku, o úctě a toleranci ke stáří, ale kdoto zezažil, neumí si tu marnost a vypětí psychiky i těla představit, -Co a jak s tím ? Má někdo radu?
Jana
Reagovat na tento příspěvek

 

17.11.19 | Marta

Nechápu proč jí neobjednáte pečovatelku+pomocnici. Máte v tom věku důchod,máma také a určitě příspěvek na péči. Někdo by si třeba rád přivydělal. Mám tam manžela skoro 10 let doma a celý příspěvek nechávám na toto,jinak už bych byla u Chocholouška

18.11.19 | Jana

odúovědˇ paní Martě: S pečovatelkou to ztroskotalo hned na začátku- maminka s kýmkoli cizím odmítla komunikovat, nenechala na sebe ani sáhnout a žádná pečovatelka se nebude přetahovat se svéprávným člověkem proti jeho vůli. Ale děkuji, že jste mi chtěla poradit. Ps. maminka je podle bodové stupnice orientovaná v prostoru i čase,čte si , komunikuje s rodinou a i když výkaly devastuje byt a žádnou hygienu nedidržuje, na zbavení svéprávnosti to není. Jana

19.11.19 | Marta

Tak to vám nezávidím,ale pokud to dělá vědomě z trucu tak bych ji asi šoupla do LDN na cca. 14 dní a třeba pak dostane rozum. Pokud ne tak bych ji tam nechala. vím že je to drsné ale jak z toho...

23.11.19 | Zizi

Jano, byla jsem v podobné situaci. Jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem na dně, dál nemůžu. Poslouchala jsem odmítání atd.Tak jsem paní řekla. To není povinost, byly jsme spolu, ale tebe to nebaví a víš co, budeš překvapená, mě taky ne. A ona, bez zaváhání mi odpověděla, ne, zůstaň, děláš to dobře. Od té doby se náš vztah obrátil. Vyměnily se role.Najednou šlo vzít pečovatelku - zpočátku jsem tam s ní byla, vše s ní dělalala, zvykly si na sebe. A také - večer - jsem si k té opečovávané paní sedla, vyprávěla jí moje starosti, klidně jsem si i pobrečela, měla se mnou soucit. Jakoby tušila, že je na mně závislá a že mi musí dodat síly a odvahy. Takže Jano, nebrečte na schodech, ale u ní, budete možná překvapená, že to funguje. Třeba vaše máma ani netuší jak vám je.Přála bych vám, aby se vaše role obrátily, abyste byla schopná své matce sdělit, že situace je vážná a vám jde o zdraví, pokud i ona nepomůže.

15.12.19 | luboš

Vážená paní Jano Chtěl jsem už dřív, ale nešlo to, tak s odstupem. Předně jen tolik, že Vám moc, opravdu moc rozumím a jsem s Vámi! Radit nějak nedokážu, vím, jak je to strašně těžké a složité, každá osobnost, každá situace je naprosto individuální a jen těžko obecně radit. Jediné, v čem Vám chci dát svou osobní zkušenost je zásada chránit v takové situaci sama sebe a nebýt na to sama! A i to se mně píše velmi těžce, protože z vlastní zkušenosti vím, jak naplňovat tyto zásady či pravidla, když je v tom člověk „až po krk“ je složité a těžké. Jak žádná pravidla neplatí, všechna selhávají a dobré rady všech kolem jsou naprosto k ničemu. Vy nepotřebujete rady, ale konkrétní pomoc těch, co jsou s Vámi a kolem Vás! Vím také z vlastní zkušenosti. Dále si dovoluji jen popsat svůj příběh, třeba si z něj něco vyberete. Volně v něm navazuji na příběh, který jsem popsal pod názvem „Soužití s dementním člověkem“ z 30.10.2017, tedy už před dvěma lety. Volně a stručně jak jen situace pokračovala. Maminčin zdravotní stav, jak fyzický, tak zejména mentální se postupně zhoršoval. Trvale však odmítala jakoukoliv pomoc (pečovatelskou službu, či domov pro seniory). Všechny pokusy (a že jich bylo) naprosto selhávaly. Trvale vyžadovala jen moji péči a permanentní službu. Tak jsem ji plnil, každodenně, se všemi ostatními povinnostmi pracovními i rodinnými. Další úvazek na 100 % mimo vlastní zaměstnání a rodinu. Dalo by se to zvládat, ale celá záležitost (a to je i Váš případ) byla provázena trvalým vydíráním, manipulací, emocemi…Naprosto psychicky vyčerpávající. To mě, přes veškerý odstup od věcí, přes všechny informace, vzdělání, prostudovanou literaturu (a že jí bylo!) i rady renomovaných odborníků, neustále víc a víc doslova drtilo. Tady Vaší situaci moc rozumím. Tady jsme obětí. Fyzicky jsem zvládal, psychicky ne. Takto vyhrocená a neřešená situace trvala více jak dva roky. Postupně se zdravotní stav maminky začal zhoršovat natolik, že jsem to přestal zvládat nejen psychicky, ale fyzicky. Takříkajíc „natvrdo“ dohodl pečovatelskou službu, dovoz obědů a na mě zůstávala už jen snídaně, odpoledne a večeře. 3 x denně pravidelně, bez vydechnutí, bez dovolené, bez dne odpočinku. Zdůrazňuji tady, že to není hrdinství! Hrdinství je v tomto případě zcela něco jiného, ale na to tady není místo! A mezi tím dále zhoršování stavu a jednání s pečovatelskou službou o navyšování péče. A tady nastalo mé první velké vystřízlivění. Do té doby jsem měl za to, že všechno pořeší peníze, což nebyl z mé strany problém. Maminka na to měla a má za dlouhé roky nastřádáno a já jsem dobře zabezpečený. Problém však nastal v kapacitě pečovatelské služby. A tady jsem po velmi podrobném studiu a seznámení se se sociálním systém pochopil jak složité a tristní to je. Není opět místo na rozbor, ale určitě by si to zasloužilo! O sjednání příspěvku na péči a celého systému kolem toho se radši nechci ani zmiňovat. Trvalo to téměř rok a vysílilo mě to tak, že jsem na závěr seznal zkušenost, že za těch ubohých 850,-Kč to opravdu ani nestálo! A to už nezmiňuji, jak probíhá jednání o stupni II. Všichni, kdo to absolvovali ví, o čem píšu! Tak to zůstalo na 1/2 hodině popovídání s pečovatelkou (ano, slovy opravdu půl hodině!), na víc nebyla děvčata (nemoci a konstatování „nikdo to za ty peníze nechce dělat“). Tak jsme takto jeli dál. Až nastaly problémy fyzické, padání (několikrát maminku našla pečovatelka), pomočování, nepřijímání stravy (pouze se mnou) atd... Přijetí do nějakého zařízení se stalo nevyhnutelné, samostatně to už opravdu nešlo. Tak nastala další etapa, s trvalým nesouhlasem maminky k jakémukoliv řešení („od toho jsi tu přece ty“). Přes nesouhlas o umístění do LDN. S vědomím, že tam může být pouze na 3 měsíce a pak vám ji naloží do sanitky a dovezou (bez jakéhokoliv řešení stavu a situace a zájmu co vy s tím) domů. Řešte si to, jak chcete! Tak jsem začal řešit okamžitě (do té doby k tomu maminka nedala jakýkoliv souhlas, a zbavit svéprávnosti? no to je také samostatná kapitola, která by si zasloužila! To prostě nešlo!) domovy důchodců a seniorů, a to už bez jejího souhlasu. Nakonec ve stavu už úplné bezmoci žádosti podepsala. Co však následovalo si dovede představit jen ten, kdo někdy žádost do domu seniorů podával. Oslovil jsem a následně podal žádosti do pěti různých domovů. Znovu podrobně a velmi důsledně nastudoval sociální systém a sytém péče o seniory. Další etapa jednání, podávání žádostí a vyřizování mne naprosto vyčerpala. Situace v této oblasti je naprosto tristní. Opět na samostatné pojednání. Už jen skutečnost, že v době dokonalých digitálních technologií neexistuje žádné propojení zdravotního a sociálního systému, se zprávami musíte obíhat všechny odborné, praktické lékaře, do každého zařízení zcela samostatnou, a kupodivu odlišnou žádost, atd... A až tohle všechno absolvujete, dozvíte se, že situace je zcela beznadějná, na několik let! Od všech oslovených zařízení. Vše nekonečně úřadováno s výsledkem naprosto nulovým. O dalších zkušenostech, včetně zcela samozřejmého požadavku na mnohatisícový úplatek, nechci už dál pokračovat. Otřesná zkušenost! Na konci vám zůstává jen bezmoc a beznaděj a skutečnost, že vám maminku jednoho dne opět dovezou domů a vše začne znovu…. A teď jen stručně po všech nářcích, jak to skončilo. Jen skutečným řízením a zázrakem se uvolnilo (úmrtím) místo v domově s pečovatelskou péčí. Není to ideální zařízení, ale funguje, byť v naprosto bídných podmínkách. Opět, kdo se v zařízení tohoto typu vyzná, ví, o čem mluvím. Snažím se je podpořit. Maminku jsem z LDN převezl tam a na péči spolupracuji (nejde o standardní domov). Ale jsem moc vděčný a šťastný, že je maminka tam. Že je o ni aspoň takto postaráno! A já, stručně, poté co jsem maminku přemístil do domova s pečovatelskou péčí, jsem skončil s velkými zdravotními problémy v nemocnici. Dlouhodobě neřešitelná a stresová situace se na mně podepsala a vybírá svou daň. Závěrem patří mé velké poděkování, úcta a obdiv všem sociálním pracovníkům, lékařům, sestrám, pečovatelkám, všem, kteří v nelehkých podmínkách sociálního systému pracují a slouží našim blízkým. A navzdory všem mým kritickým poznámkám i hold sociálnímu systému, který navzdory všem nedokonalostem funguje (není to samozřejmost a je třeba si toho vážit!). Velmi se však obávám jeho totálního kolapsu. A velké poděkování paní MUDr. Tošnerové, která přestože koncem ledna 2019 tyto stránky ukončila, za to, že nám i nadále umožňuje přispívat a vzájemně se sdílet. Určitě jsou to velké důvody pro to, aby stránky pokračovaly nebo komunikace pokračovala jinde. Moc po tom volám. Děkuji. Luboš