Vaše příběhy
Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.
Jedináček
1.10.18 | Pochylá
Dobrý den,pročítám si příběhy zde, a nenacházím v nich naději, jen vidím, že ti naši "staří a nemocní" se chovají ke svým dcerám, synům a manželkám opravdu škaredě. A asi není žádné vysvobození... Jsem jediná dcera svých rodičů. táta umřel letos v lednu , bylo mu 84 let, a když jsem si pak četla zápisky, které si dělal posledních pár let o životě, oplakala jsem ho znovu. Maminka, známá velitelka, se po dlouhém přemlouvání dala přestěhovat z chalupy v Čechách, kde se topilo uhlím, k nám na Moravu, do pronajatého malého bytu, na který jí přispívám, protože by nájem nezaplatila ze svého celkem nízkého důchodu. Přestěhovali jsme ji vyhublou, s více modřinami a drobnými zraněními, které utržila při péči o dům.
Jsem asi naivní, když jsem si myslela, že pokud se zlepší podmínky bydlení, zlepší se i duševní a tělesná pohoda mamky. Má potíže se zrakem, jednak silná makulární degenerace, a pak ještě asi následky napadení zlodějem, když mu sama otevřela, (to se stalo na jaře když bydlela v chalupě sama).
Vyřídila jsem za ni všechny úřední záležitosti spojené s přestěhováním. Počáteční smutek z opuštění domova a zmatenost, bohužel nezmizely, ale přeměňují se v agresi, mamka stále nadává, je jedno o čem začnu, vše je špatně, naposledy mě začala podezírat, že ji přehrabuju věci. Snažím se chovat mírně a slušně, slušnost především a úcta k rodičům, to mě v dětství učila, a teď sama je na mě zlá. Chápu, že se nemůže vzpamatovat, že je to změna největší v jejím životě, ale kdyby alespoň trochu spolupracovala, neocení nic, co pro ni dělám, a moje vlastní rodina mi pomahá, manžel i obě děti, již sami ženatí a vdané, ale nejsou v místě, takže návštěvy u matky jsou jen na mě. Manžel tam chodí velmi nerad, protože sám vidí, jak se ona chová a nechce se dostat do konfliktu. Maminka odmítá jakékoliv řešení, které by nám snad pomohlo, a to jak příspěvek na péči, který by nám ulehčil finančně, tak dovoz obědů, tak pečovatelky- společnice. Auto nemáme, takže každá doprava kamkoliv pro mě znamená sehnat auto s řidičem. Něco se dá domluvit s kamarádkou, ale taky jen občas. Doprava autobusem např. do města vyžaduje moji asistenci, a tak raději řekne že je unavená a nikam nepůjde. Hodinu nato si stěžuje, že je pořád zavřená doma a že ji tam necháme umřít.
Lidičky, jak s tím pohnout??? Není tady třeba někdo z okolí, s kým bych si mohla popovídat a třeba bychom si mohli vzájemně pomáhat? Cítím se velmi osaměle v této situaci... jsme z Břeclavi. Děkuju.
Reagovat na tento příspěvek
