Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Jedináček

1.10.18 | Pochylá
Dobrý den,
pročítám si příběhy zde, a nenacházím v nich naději, jen vidím, že ti naši "staří a nemocní" se chovají ke svým dcerám, synům a manželkám opravdu škaredě. A asi není žádné vysvobození... Jsem jediná dcera svých rodičů. táta umřel letos v lednu , bylo mu 84 let, a když jsem si pak četla zápisky, které si dělal posledních pár let o životě, oplakala jsem ho znovu. Maminka, známá velitelka, se po dlouhém přemlouvání dala přestěhovat z chalupy v Čechách, kde se topilo uhlím, k nám na Moravu, do pronajatého malého bytu, na který jí přispívám, protože by nájem nezaplatila ze svého celkem nízkého důchodu. Přestěhovali jsme ji vyhublou, s více modřinami a drobnými zraněními, které utržila při péči o dům.
Jsem asi naivní, když jsem si myslela, že pokud se zlepší podmínky bydlení, zlepší se i duševní a tělesná pohoda mamky. Má potíže se zrakem, jednak silná makulární degenerace, a pak ještě asi následky napadení zlodějem, když mu sama otevřela, (to se stalo na jaře když bydlela v chalupě sama).
Vyřídila jsem za ni všechny úřední záležitosti spojené s přestěhováním. Počáteční smutek z opuštění domova a zmatenost, bohužel nezmizely, ale přeměňují se v agresi, mamka stále nadává, je jedno o čem začnu, vše je špatně, naposledy mě začala podezírat, že ji přehrabuju věci. Snažím se chovat mírně a slušně, slušnost především a úcta k rodičům, to mě v dětství učila, a teď sama je na mě zlá. Chápu, že se nemůže vzpamatovat, že je to změna největší v jejím životě, ale kdyby alespoň trochu spolupracovala, neocení nic, co pro ni dělám, a moje vlastní rodina mi pomahá, manžel i obě děti, již sami ženatí a vdané, ale nejsou v místě, takže návštěvy u matky jsou jen na mě. Manžel tam chodí velmi nerad, protože sám vidí, jak se ona chová a nechce se dostat do konfliktu. Maminka odmítá jakékoliv řešení, které by nám snad pomohlo, a to jak příspěvek na péči, který by nám ulehčil finančně, tak dovoz obědů, tak pečovatelky- společnice. Auto nemáme, takže každá doprava kamkoliv pro mě znamená sehnat auto s řidičem. Něco se dá domluvit s kamarádkou, ale taky jen občas. Doprava autobusem např. do města vyžaduje moji asistenci, a tak raději řekne že je unavená a nikam nepůjde. Hodinu nato si stěžuje, že je pořád zavřená doma a že ji tam necháme umřít.
Lidičky, jak s tím pohnout??? Není tady třeba někdo z okolí, s kým bych si mohla popovídat a třeba bychom si mohli vzájemně pomáhat? Cítím se velmi osaměle v této situaci... jsme z Břeclavi. Děkuju.
Reagovat na tento příspěvek

 

2.10.18 | lanka
Milá paní Pochylá,jak nejlépe vše zvládnout na to není žádný návod.Nejlepší bude,když na chování Vaší maminky budete reagovat jako prodesionál a ne jako dcera.Je samozřejmé,že si Vaše maminka dovolí k Vám více než k cizí osobě,Obrňte se trpělivostí a nechte maminku mluvit dle její nálady.Nenechte se citově vydírat,vždyť děláte vše pro její dobro.Přeji Vám hodně zdraví a psychické pohody,vždyť máte svou rodinu,která je určitě skvělá a má Vás ráda.S pozdravem Lanka

2.10.18 | luboš
Dobrý den, vážená paní, dovolil jsem si na Váš dotaz částečně odpovědět v mém příspěvku „Soužití s dementním člověkem“. Ujišťuji Vás, že na tom takto nejste sama! Těch, co zažívají trápení s rodiči v podobě napadání, zlostí, osočování až agrese a neochoty spolupracovat na jakémkoliv řešení, je velmi mnoho. S řadou z nich jsem si psal. Jejich zkušenosti a poznatky jsou obdobné. Také společné jsou bolesti. Společně chceme dělat pro své stárnoucí rodiče to nejlepší a dostává se nám velkého nevděku. Z milujícího rodiče se stává něco, co nám nejde pochopit a hlavně přijat. Bojujeme s tím podobně. Důležité je opravdu nebýt na to sami, pokud to jen trochu jde. A neopomenout pečovat o sebe. Snaha o nacházení řešení a trvalé ataky seniora mohou být pro Vás zničující. Na druhé straně Vás to však může i velice obohacovat. Skrze utrpení, které se svým blízkým zažíváte poznáváte i úplně jiné dimenze našeho života, umožňuje Vás to jít na větší hloubku a podstatu našeho bytí a dokáže Vás to obohacovat i sdílením, sounáležitostí a spřízněním lidí, kteří jsou na tom podobně. To není vůbec málo! Prošel jsem si mnoha stádii a snažím se v tom vidět dnes víc pozitiv než těch negativ. Mnoho lidí takové situace vůbec nezažije. Takže bych Vás chtěl podpořit a popřát Vám, abyste byla trpělivá (moje babička říkala, že to chce tu svatou trpělivost), mnohá řešení přijdou sama a snažila se v tom i ostatním životě nacházet radosti, které Vás posílí. Luboš

8.10.18 | pochyla
Děkuju za reakce na můj příspěvek. Vidím, že v tom nejsem sama, děkuju Vám přátelé za podporu.

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: