Zasílání novinek | O webu Hledaná slova | Kontakt

zkušenost s Alzheimer centrem

Dobrý den,
i já bych se chtěla podělit o zkušenosti s pobytem mé matky v centru spokojeného stáří. Třeba to někomu pomůže při rozhodování jak dál. Mé matce je 71 let a přibližně tři roky trpí Alzheimerovou chorobou. Když se nám začala ztrácet a bylo jasné , že nemůže být bez dohledu, začaly jsme se sestrou řešit co dál. Hledaly jsme proto zařízení, které by bylo v blízkosti našich domovů, tak aby jsme za matkou mohly být co nejčastěji. Náhoda chtěla tomu, že se nablízku otevřelo nové centrum. Na internetu samá chvála, vydaly jsme se tam tedy na návštěvu. Problém je, že v té době jsme nebyly schopné posoudit, na co bysme se měly hlavně zaměřit. Vše tam bylo nové, personál se nám zdál příjemný, s klienty dělají spoustu aktivit, které pomáhají zpomalit postup Alzheimerovy choroby, individuelní přístup k lidem, samozřejmostí celodenní dohled personálu.
Bylo rozhodnuto, maminka bude v nejlepších rukou. Byly jsme naivní. Po čtyřech měsících se maminky stav neskutečně zhoršil, když jsme jí tam dávaly, sice bloudila, ale chodila úplně sama i dlouhé výlety, byla schopná se umýt, postarat se o sebe. Když jsme se rozhodly maminku z nemocnice do ústavu nevrátit, poté co jí z centra spokojeného stáří odvezli po týdnu, kdy si stěžovala na bolest a zjistlili jí oboustranou plicní embolii, které je nejčastější příčinou dlouhodobý nedostatek pohybu, byl z ní člověk neschopný chůze, třásla se po celém těle, pomočovala se, trpěla nespavostí, nechtěla jíst. K rozhodnutí maminku do centra už nevrátit nás vedly zkušenosti z našich návštěv v ústavu. Jedná se o zařízení, které bylo původně určeno k úplně jinému využití, proto prostory jsou nevyhovující takto nemocným lidem. Když jsem tam za ní chodila na návštěvy bloudila jsem tam i já, natož zmatení staří lidé. Mamina bydlela ve 4. poschodí, kam vedly schody s jediným zamčeným výtahem, po kterých se staří lidé zmateně pohybovali kolikrát bez dohledu personálu, dole v jídelně zrovna budili jednoho z pečovatelů, který tam spal na židli a nevšiml si, že jsem přišla.Při jedné z návštěv jsme zjistily, že večerka je v 18:00, kdy bylo úplné světlo a závěsy či rolety nikde, prášky na spaní to vyřeší a personál bude mít klid. Zuby které mi řekli, že jsme někde nechaly při procházce s ní, jsem po třech dnech od procházky našla u ní pod postelí, pro maminu to byl velký stres a nedivím se, že nechtěla jíst. Kdykoliv jsem tam přišla, ležela toporně na posteli, personál nikde. Doktor dojíždí jednou týdně, takže ač si maminka stěžovala na bolest břicha, prý jsme jí dovezli k narozeninám moc čokolády, neřešili to, až po tom co jsem se na návštěvě zajímala co jí je a chtěla vidět záznamy o lécích , co jí dávají, od tři tabletek , které užívala doma se dopracovala k několikanásobnému počtu, hlavně díky utlumujícím medikamentům. Ke zranění nohy mi nebyli schopní říct od čeho nebo př čem k němu přišla.Po tom co o maminku celodenně pečuji už vím, že není možné takto nemocné lidi nechat ani pár minut samotné, už je mi jasné, že bez utlumujících léků není možné udržet je samotné v klidu nebo na lůžku, kde maminka trávila velkou většinu času v ústavu. Pomalu se nám při střídavé péči se sestrou daří maminku vracet zpět do stavu před umístěním do sociálního zařízení. Zmizely abstinenční příznaky jako třes, nezájem o vše okolo, pomočování a chodíme zase denně ven.
Třeba pár těchto řádků pomůže někomu při rozhodování. My své špatné volby budeme litovat už pořád. Některé jejínásledky jsou už bohužel nezměnitelné.
Reagovat na tento příspěvek

Vaše údaje

Toto políčko nechte prázdné *
Jméno *
Email

Příspěvek do diskuze

Text příspěvku *