Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


vyčerpání

14.4.17 | jana
Přeji hezký den pečuji druhým rokem o maminku 92 let .Poslední čas už jsem ale moc vyčerpaná ,maminka mě neustále napadá a nechová se ke mě hezky ,není ležíci ale téměř nevidí a jediny blizký člověk jsem pro ní já,Nevím jak to řešit cítím ,že mě to šíleně ničí asi by pomohlo aspon pár dní kdy bych mohla bych někde jinde.
Reagovat na tento příspěvek

 

19.4.17 | Lenka Konečná
Dobrý den, úplně chápu, jak je vyčerpávající neustálá péče o závislou osobu, pocit, že není úniku, možnost odpočinku. Sama pečuji pátým rokem o manžela s roztroušenou sklerózou, nyní už ležícího, na plenách, je nervózní až někdy agresívní .... Existují odlehčovací služby, ať už při některých domovech důchodců nebo jiná zařízení, kam je možno tyto rodinné příslušníky na pár týdnů umístit. Já si na tom trvám, i když s manželem to je vždycky hotový boj a od něho psychické vydírání. Poptejte se u pečovatelské služby ve vašem bydlišti. Přeji hodně sil a brzký odpočinek. S pozdravem L.K.

1.10.18 | Pochylá
Dobrý den, příspěvek je staršího data, a třeba už to není takové jako popisujete, ale jsem nyní ve stejné situaci jako jste byla vy. Mamka po smrti táty přestěhovaná do našeho města, bydlí v samostatném bytečku, přispívám jí na bydlení, pomáhám a doprovázím , protože téměř nevidí. Přesto jsem podle jejích slov sobecká, křičím na ni, jsem ještě mladá a zdravá a ona je stará a nemocná, jenom negativní energie, a já se neumím téměř nijak bránit. Ničí mě to, je mi 56 let, a zdravotně přiměřeně věku, pořád ji mám ráda jako maminku, ale pořád víc to překrývá smutek z toho, jak náš vztah vypadá, a pomoc žádná..tak snad aspoň vy jste na tom už líp?Pochylá

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: