Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Soužití s dementním člověkem

30.10.17 | luboš
Dobrý den, velmi dlouho hledám odbornou pomoc ve věci soužití s člověkem s prohlubující se demencí. Prosím o jakoukoliv radu jak „nakládat“ s takovýmto člověkem v případě, že krajně nespolupracuje, odmítá a není zbaven svéprávnosti.
V uvedené věci se rozhodně nepovažuji za začátečníka. Vyzkoušel jsem všechny na tomto webu mnohokrát opakované zásady a rady. A to jak ve věci osobního „zacházení“ s dementním pacientem, tak ve věci lékařského řešení, ambulantní péče (charita, Maltézská pomoc) až po umístění do zařízení zajišťující trvalou dlouhodobou péči (od denního stacionáře až po penzion či domov).
Má matka (84 let) téměř před desíti lety po ztrátě manžela propadla do hluboké deprese, stavu bezmoci a zoufalosti z vlastního osamění. Tento stav se bohužel s přibývající lety prohlubuje. Matka žije ve svém domě blízko naší rodiny, pravidelně jí navštěvujeme (téměř každý den, téměř každý celý víkend), zajišťujeme jí běžný chod její domácnosti včetně starostí o dům, zahradu a nákupy. Staráme se přiměřeně o její program (návštěvy známých, rodiny, hřbitova, výlety). Vše je však postupně víc a více nedostatečné. Ztrátu jejího manžela a zejména životních hodnot jí nenahradíme. U matky se stále hlouběji projevují všechny symptomy lehké až pokračující demence. Obtížně se rozhoduje (veškeré rozhodování nechává na mne s tím, že vždy je to špatně), je stále více a více bezradná, prožívá stále hlubší stavy bezmoci a úzkostné stavy, dezorientaci atd.. Neustálý a neutuchající pláč, naříkání, bědování nad svým životem. Výrazně se se změnilo jednání vůči mně a okolí. Je krajně sobecká, bezohledná, egocentrická. Lže, vymýšlí si nejrůznější záminky, scénáře a způsoby jak mne osočit, jak mě ublížit. Stala se citovým vydíračem a manipulátorem. Její situace a soužití s ní je destruktivní pro mne i veškeré okolí. Problémy s jednáním přibývají a jsem nucen je už jak v rodině, tak v okolí neustále řešit. Pomoc rodiny přestala fungovat, všichni příbuzní i známí už dávno „utekli“, atd., netřeba dále blíže popisovat. Jinak je zdravotně bez větších problémů (artróza, vysoký tlak).
Problém zůstává v tom, že veškerá tíha jejího života a situace leží na mně (a že je to zničující způsob života netřeba taktéž popisovat). Podstatné je však v tom, že matka odmítá jakoukoliv spolupráci (vyjma té, při níž může ona manipulovat), odmítá jakoukoliv lékařskou pomoc (včetně léků a antidepresiv) a jakékoliv nabídnuté řešení (umístění do stacionáře, domova, přestěhování do mého domu). Vše jí bylo mnohokrát nabídnuto včetně návštěvy pracovníků doma i v zařízeních). V okamžiku rozhodnutí matka navržené řešení vždy (opakovaně!) zamítne s tím, že jsem povinen se o ní starat já ve svém domě. Přestěhování k ní do domu by bylo sebezničující. S praktickým lékařem odmítá spolupracovat a při návštěvě (vždy s krajním donucením) sehraje dokonale roli bezproblémového, zdravého a samostatného seniora. Jakékoliv navržené řešení odmítne. Drží se jen svého domova a svých nemovitostí. Stále dokola „prokazuje“ svoji schopnost a samostatnost, což je smutné, žalostné a člověk v tomto věku nedůstojné. Předem dohodnuté návštěvy sociálních pracovnic, umístění do stacionáře či domova narazí vždy na kategorický nesouhlas matky a problém svéprávnosti (nic nepodepíše). Před lékaři i sociálními pracovníky skončím vždy s politováním situace jako nezodpovědný a neschopný syn postarat se o svou matku.
Deset let se pokouším o hledání pozitivní cesty a konstruktivní řešení narůstajících problémů. Za tuto dobu se vše podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu (je mně 60 let) a zhroucení dobrých rodinných vztahů (manželka, děti). Rady typu „myslete v tomto především na sebe“ se nepotkávají, pokud nenacházím nějaké konkrétní praktické řešení situace. Všechny ostatní rady jsou založeny na skutečnosti, že dotyčný alespoň minimálně spolupracuje anebo je už fyzicky bezmocný či bezprávný. Donucovat jakkoliv nelze.
Omlouvám se za rozsah příspěvku. Vím, že osobní zkušenost je nesdělitelná a že mnoho případů je daleko horších. Vnímám to jako sdílení se s pro mne neřešitelným problémem. Snad mě to vypsání se aspoň uleví. Děkuji. Luboš

Reagovat na tento příspěvek

 

30.10.17 | lanka
Pane Luboši,přečetla jsem si Váš příspěvek.Je velmi těžké radit,nepíšete zda jste jediným dítětem své matky,a zda je možné žádat spolupráci sourozenců. Bylo by dobré pokud je Vaše maminka schopná se starat o sebe v době Vaší nepřaítomnosti,tak péči o ní omezit na dobu nezbytně nutnou.Povinnost rodičů je děti vychovat,ale nemají právo požadovat ,aby se jim jejich děti obětovaly.Zkuste omezit dobu návštěvy,zvláště,když mMINK nechce přispoupit na jakékoliv řešení.Přeji Vám podporu Vašich nejbližších,ale také Vy musíte začít jednat jiným zplsobem a nenechat se vydírat.Jak já říkám ,mírně ve způcobu,ale peně ve věci samé. Lanka

12.11.17 | luboš
Vážená paní lanko, dovolím si reagovat stručně na Vaši reakci. Předně za ní moc děkuji. Vítám a jsem vděčný i za to, že je ochoten někdo se mnou o tomto problému vůbec diskutovat. Vaší připomínku plně beru. Ano, vím velmi dlouho, že by to tak nějak mělo být. Že bych se neměl nechat do této hry vtáhnout a bránit sám sebe. Svůj život, své zdraví. Ale….je to trochu jako droga a kterákoliv jiná závislost. Předně jsem sám, sourozence nemám (bratr mně tragicky zahynul – i to je prapříčina matčiných, neléčených psychických problémů, kde-že byla psychiatrie před 60-ti léty….). A všichni ostatní blízcí od toho už dávno dali „ruce pryč“. Manželka se od toho distancovala, dělá jen nejnutnější (občas uvaří, nakoupí) a děti od toho utekly úplně (jsou mimo domov). Všichni příbuzní, které jsem o pomoc žádal (aspoň občasná návštěva), když to vidí a slyší (jen sebestředné nářky) s návštěvami přestali. Kamarádky buď umřely nebo jsou daleko a nebo to stejné, přijdou jednou a dále nejsou ochotny atmosféru akceptovat a už nepřijdou. Do klubu důchodců (je nedaleko) ani jinam matka nepůjde. Domluvil jsem jí návštěvy sociálních pracovnic z Maltézské pomoci. Když to matka „prohlédla“ okamžitě to ukončila. Takže stručně, prostě nic v tomto směru nefunguje. A já nedokážu se svým odpovědným přístupem k životu matku nechat jen tak samu. Zájmy, ani koníčky nemá (jen frenetická práce na zahradě), od brzkých ranních hodin sedí za stolem a jen čeká celé dny na můj příchod. Pak na mne vrhne všechny své emoce, zloby, protivenství, obviní mě ze všeho z čeho jen jde ( včetně smrti manžela ) a to jí posílí, aby přežívala dál. Mě tím vyčerpá a ničí. Na to nepřijít a nechat jí v tom samu nemám sílu. Zkoušel jsem to opakovaně. On tam opravdu nepřijde nikdo. Kdybych věděl, že tam někdo je, nedělal bych to ! Takže závěr: naprostý souhlas s Vámi, že rodiče nemají právo na to, aby se jim děti obětovaly! Nemají, ale zkušenost a skutečnost je jiná, alespoň v mém případě. Podpora nejbližších není. A míru vydírání si musím řídit sám. Určuje ji mé zdraví. Bohužel, tady nic z mnoha doporučení nefunguje. Potřebuji najít jediné, zabavit matku někým či něčím, abych se z toho na chvíli (kdy se musím nadechnout) vyvázal. Nepsal bych to, ale trvá to už velmi dlouho (téměř 10 let) a bohužel se to zhoršuje. Denně jsem provázen jejím hořkých pláčem, projevy nespokojenosti, zoufalosti, zloby až nenávisti. Stále se to prohlubuje. Nenacházím ani pomoc ani pro život vstřícné řešení. Modlím se stále za matčin klid a smíření se se sebou a s životem, se stářím, s bolestmi a trápeními které je provází na cestě ke věčnosti. Děkuji moc za Vaši ochotu i ochotu jiných vyslechnout .Přeji všechno dobré. Luboš

15.11.17 | Anna
pane Luboši, situaci kterou jste velice podrobně znám.prožila jsem jí ve vlastní rodině.Často jsem měla pocit,, že moji matku ,, posílí" každý můj neůspěch, problém , bolest. Že mé nemoci (mnohem vážnější než její) vlastně nejsou postatné , že jen její ,, bolest jedné řasy" je minimálně život ohrožující choroba. Myslím si že rad o tom , že pečovat o seniora může kvalitně jen ten kdo pečuje kvalitně sám především o sebe, jste (dle popisu) vyslechnul už fůru. Já myslím , že věc má 2 možnosti řešení. .1. buď se od maminky naprost distancujete )předvádí li před lékařem aj. jak je schopná , nakupte, zajistěte -třeba pomocí hrazené služby úkli a stravu , ale do kontaktu s ní přicházejte minimálně -optimáln je vůbec) To je velmi radikální řešení a vždy ve vás bude vyvolávat výčitky a obavy atd. Řešení 2 vidím v tom najít člověka který by jí dělal (třeba obden) společnost. Někoho komu by se (alespoň na krátko) povedlo maminku takříkajíc na jiné myšlenky. vím že rada v každém případě je pouze teriíí, ale věřte, že po cca 10 letech mezi seniry si troufám říci, že fundovaná. Pevné nervy přeje Anna

15.11.17 | Anna
pane Luboši, situaci kterou jste velice podrobně znám.prožila jsem jí ve vlastní rodině.Často jsem měla pocit,, že moji matku ,, posílí" každý můj neůspěch, problém , bolest. Že mé nemoci (mnohem vážnější než její) vlastně nejsou postatné , že jen její ,, bolest jedné řasy" je minimálně život ohrožující choroba. Myslím si že rad o tom , že pečovat o seniora může kvalitně jen ten kdo pečuje kvalitně sám především o sebe, jste (dle popisu) vyslechnul už fůru. Já myslím , že věc má 2 možnosti řešení. .1. buď se od maminky naprost distancujete )předvádí li před lékařem aj. jak je schopná , nakupte, zajistěte -třeba pomocí hrazené služby úkli a stravu , ale do kontaktu s ní přicházejte minimálně -optimáln je vůbec) To je velmi radikální řešení a vždy ve vás bude vyvolávat výčitky a obavy atd. Řešení 2 vidím v tom najít člověka který by jí dělal (třeba obden) společnost. Někoho komu by se (alespoň na krátko) povedlo maminku takříkajíc na jiné myšlenky. vím že rada v každém případě je pouze teriíí, ale věřte, že po cca 10 letech mezi seniry si troufám říci, že fundovaná. Pevné nervy přeje Anna

15.11.17 | Zizi
V péči o dementního člověka jsem se ocitla v situaci, kdy mě najednou napadlo, tedy tohle já nedám. Stále jsem se snažila, náhle jsem dál nemohla. Řekla jsem to. Ty nechceš být se mnou, ale ani já s tebou, nemusíme spolu být, rozcházíme se. A náhle jsem slyšela chválu na sebe, zkrátka situace se obrátila a já pochopila, že to byla hlavně moje vina, že já měla být rozumnější a náš vztah zabředl v jakési bažině, z které se nemůžeme hnout. Řekla jsem, že tedy půjdeme k lékaři, který nás rozsoudí a ráno jsme jely na psychiatrickou ambulanci nemocnice. Paní dostala léky, ty fungují s určitou obměnou již několik let. Péče se stala možnou. Píše to i Anna, někdy je nutné si ten prostor udělat v zájmu všech. Luboš ještě není na dně, ale brzo zareaguje v sebeobraně a určitě to prospěje jim oběma. Myslím, že Luboš je ten zdravý, měl by začít svůj vztah s nemocnou matkou řídit, pomůže to oběma.

16.11.17 | Janina
Dobrý den, četla jsem váš příběh a řešila jsem něco podobného, jen ne s dementním člověkem, ale nemocným RS, ležícím, s nímž je také veškerá komunikace k ničemu. Vidí jen to, co chce, jen sebe, já podle něho můžu, tak ať se starám. Jsem už z toho strhaná, udřená, psychicky vyřízená. Není to s ním totiž vůbec jednoduché, někdy agresívní, hrubý, urážlivý, odmítavý ke každému návrhu na řešení situace. Měla jsem snahu právě v září k razantnímu kroku. A rady? Totiž pokud on nebude souhlasit s umístěním do nějakého zařízení, nemůžete prostě nic!!! Ale při demenci by se snad dalo zbavit svéprávnosti a poté urychleně řešit dál. Ale to určitě nebude za týden. Přeji vám hodně sil, pevné nervy a vyřešení vaší složité situace.

18.11.17 | luboš
Vážené Lanko, Anno, Zizi a Janino, moc Vám děkuji za Vaše rady. Největší pro mne je Vaše účast. Se vším souhlasím, všemu dobře rozumí. Jen v tom nenacházím žádné praktické řešení mého problému. Zcela odejít nebo přicházet do kontaktu minimálně nelze. Matka bydlí vedle, stále na mne číhá, sleduje veškeré mé odjezdy do práce, z práce, večer kdy rozsvítím, kdy zhasnu, volá několikrát za den (kde že se flákám, když mám být s ní) atd. Utéct není kam, musel bych emigrovat. Dovést ji k lékaři či do nějakého zařízení by si vyžádalo ode mne jedině násilí. S umístěním do jakéhokoliv zařízení nesouhlasí. Lpí na svém domově, svých nemovitostech. Léky nepřijme. A najít člověka, který by ji dělal aspoň občas společnost, jsem se pokoušel mnohokrát. Neúspěšně. Každý kdo jen trochu pozná situaci a vycítí, o co tady jde, rychle uteče. A poslední. Luboš už je na dně a není schopen se bránit. Je nemocný a nemá už sil nějak řídit svůj vztah s matkou. Neví totiž jak, vše již vyzkoušel, vše selhalo. Žádné praktické řešení se nenašlo. Zhroutily se mu všechny vztahy kolem a podlamuje se mu zdraví. Zbývá mu jen jediné, vydržet do konce, svého nebo své matky. Děkuji za vše. S vděčností a přáním všeho dobrého. Luboš

18.11.17 | Janina
Dobrý den, pane Luboši, napadlo mě, že by bylo dobré spojit se s lékařem vaší matky, pokud léky odmítá, jestli by nešlo píchat nějaké injekce na uklidnění, případně (mně tak taky někdo radil) lék rozdrtit do jídla. Ale já tohle stejně nezvládla. Manžel má lékaře mimo naší obec, což je komplikované. A časem by třeba bylo možné léky podávat. Úplně vás chápu a i já říkám, že z tohohle stavu není vlastně úniku. A my, pečující, na to doplácíme svým zdravím. Mám už spoustu fyzických problémů z přetížení, jak jsem se s ním sama tahala. Tak už jsem alespoň neposlouchala manžela, že nechce žádné pečovatelky a přesto jsem je zajistila, chodí 2x denně a mně se alespoň částečně ulevilo. Zase spolu ale bydlíme, takže jsem v tom vlastně stále. Nebo se poradit, jak osobu zbavit svéprávnosti, ať už s lékařem, právníkem nebo úředníkem na úřadu práce. No jo, ono se to řekne, ale má člověk to svědomí, aby osobu mu blízkou přes nesouhlas někam umístil? Je to prostě začarovaný kruh. A my musíme už taky myslet na své zdraví. Držte se.

12.12.17 | Gabriela
Dobrý den pane Luboši, mám pro Vás řešení, pokud budete mít zájem napište mi na email. S pozdravem Gabriela

1.10.18 | Pochylá
Dobrý den, Váš příspěvek je sice staršího data, a třeba už není situace taková jakou v něm popisujete, ale pro mě, když jsem si ho nyní četla, je jako můj vlastní , včetně budoucnosti, která nás čeká v péči o moji matku. Je to smutné čtení, a ještě horší je, že vlastně žádná reálná pomoc odnikud nepřijde. Jako děti máme úctu k rodičům a tito rodiče, již se zakaleným rozumem, nás ničí. Jenže my neumíme pochopit, že jsou najednou jiní, nevíme co bychom pro ně mohli udělat, aby byli spokojeni, alespoň já jsem z tisíce věcí nenašla jedinou, která by zlepšila náladu a duševní stav matky. Mám chť se na všechno vykašlat ale vím že nemůžu. S pozdravem pečujícím Zdar! Pochylá

1.10.18 | luboš
Vážená paní Pochylá, dovolím si reagovat na Váš poslední příspěvek tohoto příběhu. Má situace s ošetřováním maminky se nijak nezlepšila, spíše naopak. Demence se stále prohlubuje, maminka se plete, zapomíná, napadá a osočuje už kdekoho. Mne se snaží trvale ničit citovým vydíráním a nejrůznější manipulací. Zhoršuje se její zdravotní stav, už si nevaří, nechodí si pro obědy, zanedbává se s hygienou. Celá rodina i kamarádky a známí už jí dávno opustili, nikdo k ní nechce chodit (bojí se nářků, výčitek a lamentování) a tak to zůstává trvale (denně) na mne. Jsem jediný syn a jediný, který se o ni může starat. Stále ještě naplno v zaměstnání, naplno se starostmi o svou rodinu, vnoučata. Její stav i situace už dávno nazrály k tomu, aby byla umístěna do domova nebo měla zajištěnu ošetřovatelskou či jinou péči. A tady je zásadní problém. Už mnohokrát jsem měl všechno zajednané, domluvená a nasmlouvané (od dovážky obědům, přes návštěvy sociálních pracovnic až po domovy či penziony pro seniory). Maminka však všechno zcela zásadně odmítá! Odmítá návštěvy lékaře, odmítá léky, odmítá jídlo, odmítá jakékoliv sociální služby. A to je zásadní podmínka k tomu, aby to nějak mohlo fungovat. Zásadní je, aby pacient souhlasil nebo alespoň minimálně spolupracoval! Jedinou možností je zbavit jí soudně svéprávnosti a maminku násilím někde umístit. Tuto cestu však zcela vylučuji, morálně ani mravně se s ní nemohu ztotožnit. A svéprávnosti maminku jen tak někdo nezbaví a pokud je stále svéprávná rozhoduje si o svém životě sama (na to mě lékaři vždy důrazně upozorní!). Takže tady selhávají všechny rady, včetně rad paní dr.TT, „obraťte se na zdravotně sociální odbor či na praktického lékaře“ (bezvýsledně mnohokrát). Maminka s ničím nesouhlasí a nic nepodepíše (natolik stále ví co dělá!). Má to ve své choré hlavě vymyšleno tak, že jsem já (a hrůza, že mně už téměř považuje za manžela 10 let zemřelého), že jsem povinen se o ní starat, nechat zaměstnání, odstěhovat se k ní a natrvalo se jí věnovat…..Tady je veškerá rada i pomoc drahá. A nemám to paní dr.TT ani jiným se kterými jsem to za posledních 10 let už mnohokrát konzultoval a prosil je o pomoc, za zlé. Tady není řešení než vydržet. Za posledních deset let jsem vyzkoušel už téměř vše možné. Třikrát jsem už měl (z pořadníku) nabídku k jejímu umístění do penzionu (domova důchodců), několikrát už jsem měl domluvené návštěvy, dovoz obědů…..všechno selhalo. Matka vždy sehraje scénu, jakže jsem nehodný syn, který pro ní nechce nic udělat a jen jí chce někam odložit….a je konec. Nedovedete si představit jak mně v těchto okamžicích vždy je! A odpověď na Vaši otázku. Co můžete udělat v takovémto stavu udělat pro svou maminku, aby se zlepšila její nálada a duševní stav? Pro ni jen velmi málo. Pro sebe hodně! Předně to, co jste napsala, chápat matku a vše co už činí jako jiné, z jiného světa, z jiného života, ne jako matku (což je hodně těžké), ale více jako pacienta. Někdy se mně zdá, že matka, přestože žije, je už tam na tom druhém břehu. A pak hodně pečovat o sobe, aby Vás to totálně nesemlelo a nepohltilo. Může to být hodně zničující, poznal jsem to. Hlavně se snažit za všech okolností nebýt na to sama. Mít možnost tyto své starosti a problémy s někým sdílet. A nacházet si trvale prostor a čas na odpočinek. S někým se aspoň na chvíli vystřídat. Hlavní je totiž v této věci Váš život, ne už život Vaší matky. Je to těžké se s tím srovnat, ale nutné, aby Vás to zcela nezničilo, včetně všech vazeb a vztahů kolem sebe a Vašeho zdraví. Přeji Vám i ostatním, kterým jsem v této věci už psal a osobně reagoval na některé příspěvky hodně sil a nacházení radosti i v takové situaci. Ze srdce Luboš

8.10.18 | pochyla
Pane Luboši, děkuju Vám za komentář, který je vlastně odpovědí na můj vlastní příspěvek. Prosím můžu se zeptat, jestli máte třeba alespoň vyřízený příspěvek na péči nebo nějaký jiný, když je Vaše maminka tak proti všemu? Mě se zatím nepodařilo přemluvit, je to opravdu složitá situace, maminka spotřebovává peníze utržené za prodej rodičovského domu a za nějaký čas na účtu nebude nic a pak tedy nevím, jak budeme financovat její bydlení a potřeby. Poslední měsíc si objednala telefonicky zboží z katalogu jedné firmy, nic co by používala, ale byl dárek k objednávce nad 1000.-, tak proč to nevyužít, že.. pokouším se začít ji brát více jako klientku, pacientku, chcete-li, ale zatím mi to moc nejde, kdybych tak našla nějakou spřízněnou duši tady v okolí, snad bychom si vzájemně pomohli a podrželi se, protože kdo nezažil, nechápe to... je mi 56 let, cítím se chvílemi na sto...

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: