Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


zkušenost s Alzheimer centrem

30.8.14 | eM
Dobrý den,
i já bych se chtěla podělit o zkušenosti s pobytem mé matky v centru spokojeného stáří. Třeba to někomu pomůže při rozhodování jak dál. Mé matce je 71 let a přibližně tři roky trpí Alzheimerovou chorobou. Když se nám začala ztrácet a bylo jasné , že nemůže být bez dohledu, začaly jsme se sestrou řešit co dál. Hledaly jsme proto zařízení, které by bylo v blízkosti našich domovů, tak aby jsme za matkou mohly být co nejčastěji. Náhoda chtěla tomu, že se nablízku otevřelo nové centrum. Na internetu samá chvála, vydaly jsme se tam tedy na návštěvu. Problém je, že v té době jsme nebyly schopné posoudit, na co bysme se měly hlavně zaměřit. Vše tam bylo nové, personál se nám zdál příjemný, s klienty dělají spoustu aktivit, které pomáhají zpomalit postup Alzheimerovy choroby, individuelní přístup k lidem, samozřejmostí celodenní dohled personálu.
Bylo rozhodnuto, maminka bude v nejlepších rukou. Byly jsme naivní. Po čtyřech měsících se maminky stav neskutečně zhoršil, když jsme jí tam dávaly, sice bloudila, ale chodila úplně sama i dlouhé výlety, byla schopná se umýt, postarat se o sebe. Když jsme se rozhodly maminku z nemocnice do ústavu nevrátit, poté co jí z centra spokojeného stáří odvezli po týdnu, kdy si stěžovala na bolest a zjistlili jí oboustranou plicní embolii, které je nejčastější příčinou dlouhodobý nedostatek pohybu, byl z ní člověk neschopný chůze, třásla se po celém těle, pomočovala se, trpěla nespavostí, nechtěla jíst. K rozhodnutí maminku do centra už nevrátit nás vedly zkušenosti z našich návštěv v ústavu. Jedná se o zařízení, které bylo původně určeno k úplně jinému využití, proto prostory jsou nevyhovující takto nemocným lidem. Když jsem tam za ní chodila na návštěvy bloudila jsem tam i já, natož zmatení staří lidé. Mamina bydlela ve 4. poschodí, kam vedly schody s jediným zamčeným výtahem, po kterých se staří lidé zmateně pohybovali kolikrát bez dohledu personálu, dole v jídelně zrovna budili jednoho z pečovatelů, který tam spal na židli a nevšiml si, že jsem přišla.Při jedné z návštěv jsme zjistily, že večerka je v 18:00, kdy bylo úplné světlo a závěsy či rolety nikde, prášky na spaní to vyřeší a personál bude mít klid. Zuby které mi řekli, že jsme někde nechaly při procházce s ní, jsem po třech dnech od procházky našla u ní pod postelí, pro maminu to byl velký stres a nedivím se, že nechtěla jíst. Kdykoliv jsem tam přišla, ležela toporně na posteli, personál nikde. Doktor dojíždí jednou týdně, takže ač si maminka stěžovala na bolest břicha, prý jsme jí dovezli k narozeninám moc čokolády, neřešili to, až po tom co jsem se na návštěvě zajímala co jí je a chtěla vidět záznamy o lécích , co jí dávají, od tři tabletek , které užívala doma se dopracovala k několikanásobnému počtu, hlavně díky utlumujícím medikamentům. Ke zranění nohy mi nebyli schopní říct od čeho nebo př čem k němu přišla.Po tom co o maminku celodenně pečuji už vím, že není možné takto nemocné lidi nechat ani pár minut samotné, už je mi jasné, že bez utlumujících léků není možné udržet je samotné v klidu nebo na lůžku, kde maminka trávila velkou většinu času v ústavu. Pomalu se nám při střídavé péči se sestrou daří maminku vracet zpět do stavu před umístěním do sociálního zařízení. Zmizely abstinenční příznaky jako třes, nezájem o vše okolo, pomočování a chodíme zase denně ven.
Třeba pár těchto řádků pomůže někomu při rozhodování. My své špatné volby budeme litovat už pořád. Některé jejínásledky jsou už bohužel nezměnitelné.
Reagovat na tento příspěvek

 

1.9.14 | Blanka
Milá paní ,plně s Vámi souhlasím!Zařízení pro tyto lienty(jak se dnes nemocní nazývají)jsou sice pěkně zařízená,vybyvená,ale péče tomu neodpovídá.Skutečně se stávají inkontinentní,poněvadž pokusi už nedokáží říct ,že potřebují na WC,tak z preventivních důvodů dostanou pleny na den i noc.Všechny aktivity,které tyto ústavy uvádějí jsou jen líbivé na venek,ale jinak jsou tito lidé většině svých pečovatelek rekrutujících se z řad prodavaček,kadeřnic a jiných profesí jen k smíchu svým chováním po případě slovních výroků. Myslím si,že převážná většina pečujících si neuvědomuje,že i oni mohou být v budoucnu na jejich místě.Určitě je to práce náročná,ale měla by být prováděna s úctou k člověku a nejen proto,že jinou práci nelze sehnat. Přeji Vám hodně trpělivosti a energii a věřím,že i když Vaše maminka už není taková jak jste ji znali,tak cítí Vaši lásku se kterou o ni pečujete. Blanka

2.9.14 | Jindřiška
Přečtla jsem si tento příspěvek a jsem z něj dost rozčarovaná. Neumím si představit, že bych byla v podobné situaci nebo někdo z mé rodiny. To, co popisujete je opravdu zarážející. Nevím, jak bych vám poradila. Bydlím na Chebsku a náhodou jsem zrovna nedávno četla inzerát o Kazdově Dvoře. Je to podobné zařízení, zkuste si o něm něco zjistit, třeba vám bude lépe vyhovovat.

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: