Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Empatie

21.1.08 | Jarka
Čím víc se blížím seniorskému věku, tím větší mám schopnost vcítit se do problémů stáří lidí v mém okolí. Je to logické. Chtěla bych, aby se mi vrátila máma, abych mohla s daleko větší účastí, než jak jsem to dělala coby mladá holka, poslouchat, co ji trápí a co ji bolí. Chtěla bych odčinit některá barbarství, kterých jsem se dopustila na své tchýni, a to jen proto, že jsem neuměla anebo nechtěla vnímat její situaci. Bylo mi dvacet sedm, kdy ji manžel přivezl do našeho bytu 4. kategorie jako ležící z domku, kde se už sousedka o ni nemohla starat. Byla to veliká zodpovědnost, kterou jsme na sebe lehkomyslně vzali. Nic jsme nevěděli o proleženinách, dietě a dalších věcech, které péče o postiženého člověka přináší. Vše jsme dělali s písní na rtech, intuitivně a asi nad námi držel pánbůh ochrannou ruku, že jsme tchyni nijak fyzicky neublížili. Byl to docela záběr, ale nikdy jsem nelitovala a dnes o to méně, protože už vím, že tchyně nám dala daleko víc, že my jí. Naučila nás totiž empatii.
Chtěla bych to dokumentovat na jedné malé příhodě. Jednou v zimě odpoledne jsme odcházeli s manželem do kina. Všechno zabezpečili, přiložili do kamen a odporoučeli se s hlášením, že dorazíme domů po šesté hodině. Po představení se nám ale ještě domů nechtělo, prakticky stále jsme byli u bytu uvázaní, a tak jsme využili příležitosti a ještě zašli na malou skleničku. Doma jsme byli v osm. Tchyně nám neřekla půl slova výčitky, ale já jsem se málem propadla hanbou. Ta hanba se mnou zmítá dodnes – tchyně totiž doma ležela potmě! Nenapadlo nás totiž v onom zimním odpoledni, že odcházíme za světla, ale přijdeme až za tmy a že je tedy třeba rozsvítit. Nebyli jsme empatičtí a tak jsme vytvořili velký stres. Byla to škola….
Reagovat na tento příspěvek

Vaše údaje
Jméno *
Email
Příspěvek do diskuze
Text příspěvku *
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: