Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Boj za kvalitní péči bezmocného pacienta

31.7.09 | Olga Baslová
Napsala jsem příběh, který se v současné době odehrává ve FN Motol.Příběh je vlastně dopis, který jsem napsala přednostovi kliniky.
Bohužel má i pokračování, kdy pacient/manžel byl přemístěn, aniž by rodina byla předem upozorněna.
Najít na lůžku pacienta/manžela, byl docela šok. Slabé povaze by ku zdraví zcela určitě nepřispěl.
Jak jsem již napsala v závěru následujícího dopisu, chovejme se jako slušně vychovaní lidé.

Vážený pane profesore,

bohužel, jsem nucena Vás oslovit, přestože mám pocit, že bojuji proti něčemu, co je zafixovanou praxí našeho zdravotního systému. Jsem sociální pracovnice a mnoho let se zabývám nedobrou situací, týkající se týraných a nerespektovaných seniorů. Každý z nás se jednou stane seniorem, takže se snažím bojovat za lepší budoucnost nemocných a starých seniorů. Nechtěla bych být v „ kůži „ dnešních a hlavně opomíjených seniorů. Někdy mám pocit, že slovo „senior“ je něco hanlivého, ne-li neslušného.

Věcí na kterou se pokusím upozornit, je nekvalitní péče na interních klinikách,kterou jsem bohužel získala v současné době i zkušeností ve FN Motol, ale i jiných zdravotnických zařízení ( např. Léčebny s dlouhodobým pobytem, Domovy důchodců apod.). O to hrůznější je, že klinika FN Motol se pyšní certifikátem AKREDITACE – či-li poskytováním kvalitní péče. Ale, poskytování kvalitní péče, specielně na interní klinice FN Motol, to je situace, která by nás v 21. století měla znepokojovat. Nemyslím, že je to pouze otázka peněz, jak se vždy říká, ale je to otázka lidí/personálu, která se o takto bezmocné lidi stará. O to smutnější je, že doposud zdravotní personál jsou převážně ženy. Mnohokrát jsem slyšela na odděleních motolské interny : „ oddělení má málo sester „ , ale kontroluje někdo tyto sestry jak vyplňují svoji pracovní dobu? Jak kontrolují/lépe řečeno nekontrolují ležící pacienty ? Jak často doplňují pití těmto pacientům, vyměňují pleny – proč musí pokálený pacient čekat až se budou měnit pleny v pravidelných intervalech k tomu určených – kdo vydal takovýto pokyn, či předpis ? A jsme opět u peněz. Určitě každý by rád poskytl peníze, či další pleny pro svého rodinného příslušníka.

Ukázka dobré praxe: Např. nedoplňováním pití, náhle ošetřující lékař/lékařka zjistí, že pacient trpí nedostatkem tekutin – tak je mu raději dána infuze, než aby se pravidelně doplňovaly tekutiny ( zde již nem. přichází o peníze absolutně zbytečně) .

Vážený pane profesore, nyní k mému osobnímu a bohužel skutečnému problému - také ukázka dobré praxe : „ Jako členka Českého helsinského výboru jsem podepsaná jako nespokojená sociální pracovnice s poplatky za zdravotní péči. Nyní vím i z praxe, že moje rozhodnutí bylo správné. Pokud budete mít čas a trpělivost, pochopíte proč. Ještě jedna věc je mou povinností zdůraznit - manžel je po těžkém poškození mozku, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. To znamená, on se nedokáže bránit žádnému nevhodnému chování od zdravotního personálu,mimochodem, několikrát mě prosil nic sestrám neříkej, pak jsou na mě ošklivé. Manžel je ve všem odkázán na mne, nejen jako na manželku, ale i opatrovníka ustanoveného soudem. Tento dokument o opatrovnictví, byl nemocnici poskytnut ihned po nástupu do nemocnice. Zvýšená péče, vzhledem k nedobré zdravotní situaci a neschopnosti pacienta není brán v úvahu. O to smutnější je, že manžel je vysokoškolák, který znal dokonale anglicky, španělsky, portugalsky. Celý život pracoval v zahraničním obchodě a po revoluci se stal chargé d affaires. Nicméně, v současné době manžel (totálně nehybný) je již druhý měsíc pacientem FN Motol. cca jeden měsíc byl ošetřován na oddělení intenzivní metabolické jednotky.V péči ošetřujícího lékaře MUDr. Háši a sesterského personálu - péče byla více než vzorná. Následně téměř po měsíci pobytu zde, metabolická jednotka byla uzavřena za účelem malování a manžel byl přesunut na 1. lůžkovou stanici interny, jeho ošetřujícím lékařem se stal MUDr. Pročke (ved.lékař Doc. MUDr.Keil). Zde na tomto oddělení již péče zdaleka neodpovídala péči certifikované nemocnice " Akreditací". Taktéž jsem se otázala, zda je vypracován tzv. „plán léčby „ – což je mimochodem jedna z podmínek certifikace, ale bylo mi řečeno – nic takového neděláme. Na odděleních sice jsou vyvěšeny „ Práva pacientů“, a co plnění kodexu zdravotní sestry/bratra? Pokud vím, získat akreditaci není nic jednoduchého, ale ztratit ji, to je docela ostuda. A stačí tak málo, aby pacienti, hlavně ti nechodící, ležící, byli ošetřováni na úrovni 21. století . Ale abych se vrátila k tématu, na této 1.lůžkové stanici ošetřovatelská péče nestála za moc, sestrám je jedno má-li pacient co pít, jí-li,pravidelně je koupán, holen, atd. Přebalování se provádí ve stanovených intervalech - ne dle potřeby. Ale, to ještě zdaleka není vše. Opět nastalo další stěhování – oddělení se zavírá , maluje se . Kolikrát ještě psychika pacientů bude pokoušena ? A opět, situace se dramatizuje. Vše začíná znovu. Nestačí, že s pacientem je předána dokumentace. Manžel se ocitl na 2. lůžkové stanici (ved. stanice MUDr. Žákovičová), ošetřující lékařka MUDr. Křížová. Dnes (29.7.09) tj. 3 den pobytu na tomto oddělení manžel byl absolutně špinavý, neoholený,zbytky jídla (sám se nedokáže najíst), zaschlé jídlo měl na ústech,bradě, břiše, krku, podpaží. Po mé nespokojené urgenci mi sestra sdělila: „ asi jsem ho zapomněla umýt“, o tom, že manžel byl koupán na předchozím oddělení minulý týden v pátek , mi bylo řečeno, že byl umyt, ale že pacienta holit nebude, že to není její, ani jejích kolegyň povinnost. Přímo je to zakázáno nemocnicí. To, že byl na minulých odděleních manžel holen – prý bylo porušování pravidel nemocnice. Pacienta si má oholit rodina sama. Po konzultaci (mimo nemocnici) jsem zjistila, že holení náleží k úkonům ranní očisty pacienta. Pacientovi dle písemných pokynů na oddělení (již na 1. lůžkové stanici) byl donesen holicí krém, jednorázové žiletky, tekuté mýdlo, hřeben a ručník. Bohužel, při zjištění této skutečnosti, že péče je hrozná, byla jsem v šoku a silně nespokojená. Manžel, jak jsem již výše uvedla, se neotočí, neposadí - pouze nehybně leží . Zde na této 2.lůžkové stanici mu nebyla poskytnuta nafukovací madrace. Bylo mi sděleno ošetřující lékařkou - nemáme ji pro všechny potřebné pacienty – jak je to možné? , pro neznalé, kteří to budou též číst – tato madrace zabraňuje tvorbě decubitů. Bohužel manžel není otáčen, ani jinak podkládán, aby se tvorbě decubitů zabránilo.Navíc z celé péče je samá vyrážka.

Proč toto píši, manžel je starý, nemocný, nechodící pacient. Jsem přesvědčena, že v této nemocnici, na interním oddělení je takovýchto pacientů převážná většina. Sestry, na oddělení téměř celé odpoledne není vidět - údajně mají mnoho práce – všechny najednou - kde a jaké? Myslím, že jejich hlavní náplní by měla být péče o pacienta. Funguje nějaký kontrolní systém jak si sestry plní své povinnosti.Vím, že každý má svého nadřízeného – sestry staniční sestry, a ta zase vrchní sestru, atd. Má otázka zní – plní si každý své povinnosti na 100% ? Ideální situace, ale ve zdravotnictví by měla být samozřejmostí –přece jde o život pacienta. Proč může být péče na intenzivních jednotkách skvělá a na normálních odděleních „hrozná“ – obávám se, že to je adekvátní slovo vyjadřující péči na interních odděleních.
Omlouvám se těm interním oddělením, které si plní své povinnosti na 100 %.
Obávám se, že spoléhat na to, že přijde rodina a pacientovi dá napít, najíst, a postará se o svého nemocného je scestné. Tento pacient (můj manžel) má rodinu, tj. mne, děti a přátele. Ale mají toto rodinné zázemí všichni ležící pacienti ?

Co říci na závěr? Všichni se zabýváme lidskými právy, jak lidí, tak zvířat, utlačováním menšinových skupin, atd. Pořádáme konference o tom, že se týrají senioři, jak je to nemorální, atd. O tom, že interní kliniky jsou nejhoršími odděleními nemoc všichni „tiše“ hovoří, každý o tom ví, ale také každý zpravidla řekne: „s tím se nedá nic dělat“, tak to bylo vždy. Jak je to možné? Myslím, skoro se to obávám říci, že chování na interním oddělení FN Motol – 1.a 2.lůžkové stanice, se dá kvalifikovat jako týrání bezmocných pacientů/seniorů. Bylo by účinné podat trestní oznámení, aby se touto situací zabýval soud?

Mnohokrát mě napadlo, proč některá děvčata chodí na zdravotní školy – co je k tomu vede? Znají skutečnou práci předem. Nicméně, již záhy, kdy začnou chodit na praxi, poznají jak vypadá práce zdravotní sestry – není to nic lehkého. Některé studentky by si měly říci, nemám na to – odcházím. Také si myslím, že by každá zájemkyně o studium zdravotní sestry měla absolvovat testy „empatie“ vůči budoucím pacientům.
Proč toto nikoho nezajímá? Co se to s námi lidmi stalo, že jsme necitliví k utrpení starých lidí, a nejenom vůči starým lidem. Bohužel, je nutné si uvědomit, že staří a nemocní jednou budeme všichni – nebo někteří ne? Vždyť stáří, nemoc, nemusí být jenom hrůza, děs a bolest.

Vám, pane profesore, i všem ostatním, kterým posílám tento dopis v kopii a kteří projeví trpělivost tento dopis číst až do konce, velice děkuji a věřím v nápravu.
Olga Baslová, sociální pracovnice ČHV
Praha 5, U Nikolajky 3, 150 00
V Praze dne 30.7.2009


Reagovat na tento příspěvek

 

Vážená paní Baslová,přečetla jsem se zájmem Váš dopis a je mi moc líto,že se sestry takto chovají.Já mám 86.l.maminku,která dostala 1.června mozkovou mrtvici a ochrnula jí levá polovina těla.Po3.týdnech doma dostala do ochrnuté nohy trombozu.Musela zase do nemocnice v Opavě na interní oddělení a po třech dnech ji přeložili na doléčovací centrum.Na močení měla zaveden katetr a když se jí chtělo na velkou nikdo ji nedal na WC křeslo,ale že má udělat potřebu do plen.Strašně se styděla,ale když už nešlo vydržet,tak to musela udělat.Pro nikoho nebyla paní Maškovou,ale jako další pacientky -babi.Od středy ji máme doma a mamka už neumí stolici udržet a já ji musím neustále čistit a mýt bezvládné tělo.A to si představte,že se ještě starám o 34.l.syna,který trpí od 4.let epilepsií a má pravostrannou hemiparézou.Záchvaty má každý den a léky nezabírají.Bez manžela bych to nezvládla.Srdečně Vás zdravím a držím palce,aby se Vašemu manželovi zlepšilo zdraví a v našich nemocnicích zlepšil vztah k nemocným.Alena Škovránková

30.8.09 | heidi
Dobrý den,je smutné co se děje už i v takovém zařízení jako je Motolská nemocnice. V roce 2007 jsem odešla z práce a od rodiny abych se mohla starat o mamku.Do té doby jsem k ní jezdila o víkendech abych jí alespoň trochu pomohla.Jednoho dne jsem dostala od sestry smsku:mamka se ti zbláznila,přijeď! No,co na to říci... V sedmačtyřiceti letech odejít z práce a navíc v téhle době,je dost ošemetné ale jsem ráda,že jsem se tak rozhodla,protože bych mamku nikdy nedala nikam do ústavu. Mamka kromě nemocí(cukrovka,angina pectoris)přidala schizofrenie a stařecká demence,což je docela vražedná kombinace.Abych mohla ukončit pracovní poměr,musela jsem dodělat měsíc a tak jsem potřebovala aby se o ni má sestra nebo bratr 14 dní postarali,bohužel nestalo se tak a já byla nucena dát mamku do psychiatrické léčebny,což mi nikdy neodpustila. Po té jsem zažádala o příspěvek na péči a trvalo to téměř rok,než byla žádost vyřízena,mezitím jsem byla vedena na úřadu práce a moc z toho nadšeni nebyly. Ale abych se dostala k jádru věci,v lednu 2008 se udělalo mamce zle a tak jsem zavolala rychlou záchranou službu a ta ji převezla do místní nemocnice(žatecká interna),ještě ten den jsem za ni byla a sestra se mnou dělala sepisovala nějaké papíry a mimo jiné tvrdila,že má mamka na boku dekubit,chvíli jsem se s ní přela ale nemělo to žádný efekt,prostě se to dělá kvůli tomu aby byli chráněni.Už vím proč.Když jsem konečně mohla za mamkou do pokoje,bylo to něco neskutečného a hrozného!!!! Na stolku byli dvě misky s jídlem,netknuté,jen lžíce v nich byla.Na zemi pod postelí vylitá voda a spadlá kojenecká lahev,mamka měla na sobě roztrhanou košili,zakrvavenou.Cítila jsem ,že je potřeba ji přebalit a tak jsem požádala sestru o plenu a chtěla jsem to udělat sama,to jsem tomu dala.že jsem si vůbec dovolila něco takového!!Zavolala jsem tedy domů(byla u mě dcera)Aby mi přivezla vše potřebné k tomu abych mohla mamku opatřit.Na celém oddělení netekla teplá voda,takže si ani neumím představit jak koupali všechny ty nemohoucí stařečky!!! Byla to pro mě taková strašná věc,že jsem šla za doktorkou a chtěla jsem okamžitě mamku domů,řekla mi,že není doléčena ale já trvala na svém.Nakonec mi řekla,že mi dá sanitu a můžu si ji vzít domů.Ještě dodala,nemyslete si,že se tady o mamku nestaráme a na to jsem ji jen odpověděla,že co se lékařské stránky týká,k tomu nemohu nic říct,protože tomu nerozumím ale co se týká toho ostatního...katastrofa.Nechat ji tam ještě jeden den ,byla bych bez ní.Ani najíst jí nedali,protože prý nechce.Ale chtěla,jen by jí musel někdo nakrmit a ne to jen postavit na stolek a jít...Ta hrůza se ani nedá vypovědět. Mamku jsem tedy vzala domů a dala jsem jí dohromady,mluvila,jedla,smála se...Pořád jen slyším,že je málo personálu a není čas na pacienty...na co potom nemocnice jsou??? V červnu tohoto roku mamce selhalo srdíčko a tak opět byla převezena na již zmíněné oddělení,nedali jí antidekubitní lehátko a ani jiné podložky a tak jsem třetí den zjistila,že má na zádech doslova 2 díry,(musím dodat,že za celé dva roky co mi leží,žádný dekubit neměla,na to jsem si dávala veliký pozor,protože jsem si hodně přečetla o ležících pacientech a viděla jsem ty rány,moc jsem se toho bála a opravdu si dávala pozor aby nic takového nevzniklo)a tady během dvou dnů se stalo právě to obávané!Od té doby na ni nesměli sáhnout,jen lékařsky.12 dní pobytu v nemocnici jsem tak čtyřikrát denně chodila abych ji nakrmila,umyla,přebalila a udělala převazy.Poslední den kdy ji měli propustit ji chtěli dát antidekubitní podložku.... a pak jsem dostala fakturu...místo vzteku jsem se musela smát.Za to ,že jí způsobili újmu na zdraví a vlastně s ní neměli žádnou práci,včetně plen a mastí...za to ještě chtěli zaplatit...je to prostě k smíchu. Bohužel se stalo minulý týden to,co jsem si nepřála,mamka se dusila a tak bylo nutné ji opět převézt,byla na kyslíku(ten doma mít nemohu)Dávali ji kapačky ale napít ne,a tak když jsem ráno přišla a dala jí lahev s pitím,vypila vše naráz.Řeknou:zavodňujeme ji ale to přece nestačí! Navíc ty rány,které jí způsobili v červnu(než ji tenkrát pustili,tak se jí udělali dekubity i na kotnících a na bocích)ji na chirurgickém odd.seškrabávali,což musí být hrozné,protože to neumrtvují. No,stalo se to,že když jsem přišla za mamkou a zvedla deku,zděsila jsem se znovu!!! Ležela v krvi!!!Šla jsem to oznámit sestrám a ty za chvilku přišly,jedna z nich řekla:ty vole a já byla poslána za dveře.Pak to lítalo,1 doktor,pak byla přizvána doktorka z chirurgie,která ten úkon prováděla.Nakonec mi bylo po hodině sděleno,že je to u těchto zákroků běžné.Dobře tedy,když je to možné,proč tedy není takový pacient hlídán.Kdybych jí nepřišla dát ve 4 hodiny svačinu ale přišla až na večeři,tak už by žádnou nepotřebovala,protože by vykrvácela!!! Kde to proboha jsme??? Je to věe jen a jen o lidech.Měla jsem za to,že když studuji zdravotní školu,že k tomu musím cítit nějaké poslání a ne ,že to budu mít jen jako práci,jako zdroj příjmů.To přece není možné!!! Když nad tím tak přemýšlím tak si myslím,že existuje nějaká tichá dohoda o tom,že mrtvý důchodce=ušetření ze státního rozpočtu.Zní to blbě ale ale nic jiného mě nenapadá. Člověk se stará,ušetří státu spoustu peněz a to za to ani nic nemá,jen starosti,závist...je to smutné,smutné smutné..

31.12.09 | Věra Baronová
Vážení,také mám podobnou zkušenost.Pečuji o maminku,jíž jsem opatrovník soudem určený. Sama se nenají,atd.podobně jako váš manžel.Letos po 6letech jsme chtěli s manželem jet společně na dovolenou.Umístili jsme ji na oddělení při alzheimerovské společnosti na Praze 8,kde je primařka paní doktorka Holmerová.Po 10ti dnech jsme si ji vyzvedli a byla ve skvělé kondici.Oni tam s ní,kromě všech nutných úkonů i cvičili,takže ji i víc rozchodili.Prostě byli jsme velice spokojení.Za tři měsíce jsme hctěli odjet na 2 dny do víkendových lázní.Maminku jsme umístili na bohnické oddělení,kde je primař doktor Krombholz.Byl to šokující rozdíl v péči a jenom díky tomu,že jsme trvali na tom,že si ji vezmeme tak jak jsme plánovali za dva dny,nedopadla hůř než dopadla.Přestala úplně chodit.I když do přijímací kanceláře i na WC si došla bez problémů,za dva dny jsme ji do auta museli odnést a doma dosud s pomocí dvou osob udělá jen pár kroků.Přesto jsem ráda,že jsem ji tam i přes jejich naléhání nenechala ani o minutu déle.Najíst asi nedostala,což by ani tak nevadilo,dva dny se bez jídla dá vydržet.Pití měla na stolku v pítku,ale také doma vypila půllitr čaje téměř na ex,což podpořilo moji domněnku,že jí ani napít nedali.Noční košili měla zakrvácenou,nevím od čeho!Po mém upozorněním na stav maminky po dvou dnech,mi pan primař řekl"Pro dobrotu na žebrotu".Jestliže vedoucí pracovníci budou přistupovat takovýmto (obchodním)způsobem k pacientům a nebudou to brát jako poslání, nemůžeme od zdravotnictví moc čekat.Popsala jsem dva póly zdravotnických zařízení,ale jak člověk pozná ten kladný?Už možná jen tím,že do prvního jsme vešli a tam to vonělo i na WC,byl tam toaletní papír,ručníky, na druhém pravý opak.V prvním případě,zdrav. sestry byly viděny u pacientů,v druhém nebyly vidět "nikde".Moje rezimé,vždycky nejvíc záleží na vedoucím pracovníkovi,jak vede své oddělení. S pozdravem Věra Baronová,Praha 2

Dobrý den, Váš příběh mě velmi zaujal. Musím, ale také přiznat, že mě i vyděsil. Jsme sami v této situaci. Je to pro mě o to horší, že sama jsem zdravotník a v současné době 6 rokem pracuji v soc. službách jako pracovník soc. péče. V září začínám studovat VOŠ sociální a to proto, že mě tato práce velmi baví, ale teď si říkám, zda to není práce zbytečná. V současné době jsem velmi znechucená tím co se u nás děje. Mám otce po velmi těžké CMP, která ho postihla před 6 týdny. Bohužel postižení bylo dost velké a podle lékařů došlo k velkému psych. postižení a stav se spíš bude zhoršovat - jde zřejmě o Vaskulární demenci. Informací moc nemáme, protože lékaři neumí v dnešní době s rodinou moc komunikovat, spíše nechtějí. O to těžší je to pro mě, protože sama zdravotníkem jsem. Nechápu postoje některých zdravotníků a tím myslím lékaře, sestry a veškerý personál. Kdykoliv se rodina zeptá, je to chápáno ze strany zdravotníků jako zásah do jejich péče, vyjádření nedůvěry od příbuzných atd. Nikdo nedokáže pochopit jednu věc a to, že jde hlavně o strach příbuzných, o bezmocnost atd. Je to tak těžké pochopit? Zřejmě ano, protože každý kdo tímto neprojde, tak situaci nemocných a jeho blízkých nechápe. Jsem velmi znechucená nejen postojem, jakým se zdravotnící chovají, ale hlavně péčí, kterou poskytují. Všude se hlásá jak je dobré zapojit rodinu do péče o nemocného, ale skutečnost je jiná. Když se příbuzní chtějí na péči podílet, učit se, jak se o svého příbuzného starat, více se ptají, je to chápáno jako něco špatného. Zdravotníci jsou nepřístupní, arogantní, .. Berou to jako zásah do své práce, ba dokonce jako, že svou práci nedělají dobře, že příbuzní jsou nespokojení a podle toho se tak dále chovají. Nikdo nedokáže pochopit, že by v tom mohl být pouhý strach a beznaděj, kterou příbuzní cítí. a přitom je to tak lehké, jen umět komunikovat a být vstřícnější. Vždyť i personálu by pomohlo, kdyby se rodina na péči podílela. Rodina by byla klidnější, měla by pocit, že je potřebná, že dělá co může. To přece není tak těžké pochopit. Jenže bohužel je. Naše zkušenost taková je. Nikdo nám nechce dát pořádné informace, nikdo nám nenabídne pomoc nebo řešení. všichni jen říkají, bude to těžké, ale jak těžké, když nevíme co se pořádně děje. Vím, že ani tímto nic nezměním. jsem ráda, že nejsme sami, kdo to tak cítí a kdo má takovou zkušenost. Samozřejmě, že to není myšleno ve smyslu, že bych to někomu přála zažít. To ne, jen jsem zjistila, že nejsem nenormální, když žádám něco co by mělo normální být. Teď podle Vašeho příběhu vím, že je nás víc. Můj závěr: je to velmi smutné, ale co s tím? Asi se s tím musíme smířit. V dnešní době nemá člověk nárok na důstojný život, důstojné stáří atd. tak mám tedy vůbec začít dál studovat? proč? K čemu? Nic se nemění. Ale práce mě velmi baví, ráda se vzdělávám, chci pomáhat. jenže teď nedokážu pomoci ani vlastnímu otci. To je velmi smutné. Přesto Vám ještě jednou děkuji za Váš příběh. Každé slovo v něm je i naše. Moc děkuji. Mějte se krásně a přeji hodně síly a štěstí. Jarmila Vosyková

12.4.11 | EVA
Předloni ležel v Motole můj otec, ležel tam na LDN po mrtvici. Oddělení na povrchu vypadalo dobře, čiště, úhledně.Ale pak jsem se od otce dovídala, že vůbec pleny nepotřebuje, že se třeba plíží na WC a číhá za rohem, aby nešla sestra a nevrátila ho do postele. Nevěřila jsem mu... vždyť jsem sama musela měsíčně přispívat a dokupovat pleny, spreje a jednorázové žinky (obyčejnou nechtěli). Pak jsem mu sehnala místo na rehabitačním oddělení ve Vojenské nemocnici a on tam byl od prvního okamžiku bez plen!!! S tím, že je vůbec nepotřebuje!Teď už je přes rok u nás doma a na WC si chodí naprosto neomylně sám

27.10.13 | Irena
Mluvíte mi z duše.O podávání pití vím svoje.Někteří by se i sami napili,bohužel na stoleček nedosáhnou.Budují se luxusní Domovy pro seniory,aby vše odpovídalo normám,ovšem že péče je příšerná,lidé jsou dehydratovaní,nikdo s nimi necvičí,nehýbe,nepovídá si,prostě jen leží.Nikdo je neposadí na gramofon,je to moc práce.Na interně ležela paní s mojí matkou,ta paní měla ovšem smůlu,protože za ní nikdo nepřišel a tak zemřela - dle sestřičky- ani jsme to nečekali.Proboha,snad ji dělali vyšetření,měřili tlak a tak různě- přece podle výsledků a i vizuálně viděli,že něco není v pořádku.Já jsem ji dávala pít,byla po mrtvici jako moje máma,neměla ani kapačky,jak jsem hadičku se skleničkou na pití narafičila,tak to bylo do druhého dne,když jsem přišla za mámou.Mámě taky nikdo nedal napít ani najíst.Co naplat,že ji přeložili z traumatologie,kde měla veškerou péči,když na interně ležela 4 dny a pak ji pustili domů?Dehydratovaná už domů přišla.Jak jsme to měli dohnat.když už pití odmítala a musela jsem ji nutit?Psala bych dlouho,ale nemám sílu už ani na to.

18.1.14 | Pečující
Po přečtení už staršího příběhu mi to nedá, abych nenapsala svůj názor. Víte, právě máme na oddělení na praxi budoucí zdravotní sestru. A je už teď přesně taková, jak tu popisujete . Nechápu, proč studuje zdravotní školu. Práce u stařečků ji nebaví, neudělá krok navíc, nedá napít, nerada krmí. Právě dnes jsem ji poslala ke starému pánovi na pokoj dopomoci mu s hygienou a stlaním. Přišla zpátky podezřele brzy a tak jsem se šla přesvědčit. Co myslíte? V tom pokoji nebylo ani rozsvíceno a pán ležel. Budoucí sestřičky jsem se zeptala a dozvěděla jsem se, že - "tak snad si umí rozsvítit sám, ne?" Zbytek ani nebudu popisovat. Prostě takové slečinky dnes studují a jsou budoucností našich nemocnic a domovů pro seniory. A mně je špatně, když si uvědomím, že se můžu už brzy dostat do takových rukou. Ale co s tím?

16.6.14 | Iveta
Dobrý den, dnes jsem se začetla do Vašeho příbehu a nemůžu jinak, než reagovat. Jsem zdravotní sestra, pracuji na JIP kardiologie. V práci jsme na oddělení pouze 2 sestry a 1 sanitářka, která má pouze 3-měsíční sanitárský kurz a neumí ani přebalit pacienta (ošetřovatelku prý nepotřebujeme, stojí moc peněz). Jelikož jsme na JIP, tak většina našich pacientů má ohroženy životní funkce, z toho důvodu, pokud mají nějaké vyšetření ten den, musí pacienta doprovázet sestra a pacient je napojený na přenosný monitor. Tím pádem najednou je na oddělení pouze 1 sestra, někdy i půl hodiny. Do toho třeba je akutní příjem (pouze 1 sestra na oddělení). A ta 1 sestra většinu své služby stráví u papírů (právě kvůli té akreditaci). Tím pádem je na oddělení pouze 1 sestra, která právě neustále jezdí s pacienty po vyšetřeních. Tím nechci nikoho omlouvat, jsem zrovna jedna z těch, které tahle práce velmi baví. Ale taky díky tomu se mi stane, že jsou dny, kdy se v práci nestihnu ani najíst, popřípadě si ohřeju jídlo a jím ho hodinu studené, jelikož neustále někdo něco potřebuje a já mu jdu vyhovět. Druhou sestřičku, co sedí celý den u papírů není u pacientů ani vidět a často se ptají: Vy jste tady sama? A to všechno díky akreditaci.. Tím chci říct, že není důležité, jestli nemocnice je akreditovaná nebo ne, podle mě je to blbost a lepší, než vyhazoivat peníze za akreditaci by bylo zaplatit více sester a vrátit sestry opět od papírů k pacientovi!!

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: