Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Teta v ošetřovatelském domě

10.1.08 | neteř Š.A.
Před třemi lety mi zemřela matka a krátce na to vážně onemocněla její sestra, moje teta. Dostala slabou mozkovou mrtvici a po krátkém pobytu na neurologickém oddělení nemocnice jí rodina zařídila pobyt v jednom z pražských ošetřovatelských domů. Tam setrvala si rok – až do své smrti.
Tetu jsem milovala a tak jsem se jí snažila v průběhu tohoto nelehkého období všelijak podporovat. Jako zdravotnická redaktorka jsem z různých zahraničních článků věděla, jak velkou pozornost věnují v podobných zařízeních vyspělých zemí kontinenci klientů. U tety jsem nepředpokláda, že bude problém – byla kontinentní a schopná v chodítku za pomoci dojít na toaletu. Tudíž mě velmi překvapilo, když jsem ji při první návštěvě zastihla v plenkových kalhotkách. Zeptala jsem se na to sestry, která přislíbila změnu. Plenkové kalhotky však teta měla při další návštěvě opět. Ale už začaly potíže. Teta, velká dáma, přestala močit. Následovalo cévkování, permanentní katétr a zánět močového měchýře.
Moje cesta vedla opět na sesternu a opět příslib: „Ano, ošetřovatelky budou tetu doprovázet na toaletu.“
Zkrátím to. Nakonec si teta na plenkové kalhotky zvykla a zařadila se tak mezi všechny ostatní plenkaté klienty. Ošetřovatelky nemusely podnikat zdlouhavé cesty na toaletu, trochu se to prodražilo a já jsem přestala docházet na sesternu. Ostatně bych se tam zase jako vždy setkala s jen úsměvem a slibem. Ale nebyl to dobrý konec.

Neteř

Reagovat na tento příspěvek

 

19.1.08 | Elvie
Problém v nedostatku personálu.

19.1.08 | Elvie
Pracuji v podobném zařízení a dnes a denně tohle řešíme. Vždycky se samozřejmě dává přednost tomu, aby byl klient soběstačný, tudíž, aby nepotřeboval např. plenkové kalhoty, ale realita je taková, že pokud je na směně jedna pracovnice na 30 lidí - nemá šanci věnovat se všem tak dostatečně, jak by bylo potřeba. My to řešíme např. nošením klozetových křesel na pokoj - na stolici - není prostě šanci obsloužit více klientů naráz - a někdy klient nestihne dojít na wc včas - vždycky by si měl ale moct vybrat, kde chce jít, nic nutit newbo přikazovat. ještě se nestalo, že bysme někomu vnutili plenkové kalhotky, kdyby je nechtěl. Viděla bych to např. - nechat mu klozet na pokoji, aby si mohl klient zajít sám, kdy potřebuje - to je u hůře chodících uživatelů.

2.2.08 |
To znám, raději dáme cévku a sestřičky mohou být na internetu než by se věnovaly pacientům. A stížnost-nic neřešila. Vše je o lidech, tady nebudeme diskutovat o platech sester. Je to ale velmi smutné.

10.2.08 | iva
také prcuji v podobném zařízení.Je to velice náročná práce.Celý den jsme na nohách a nic jiného neděláme než vysazujeme na WC.Nikde nesedíme ani by nám to naše nadřízená nedovolila.Pak přijde rodina a ještě se jim něco nezdá.Pokud jim řekneme atˇ si je tedy vezmou domů tak se jim to nelíbí,protože jsou rádi,že se těch stařečků zbavili.Ono se to povídá ale hůře dělá.

7.3.08 | marcela
Rozumím nedostatku personálu, ale tito lidé by si měli uvědomit, že tímto přístupem mohou některé pacienty psychicky týrat a sebrat jim poslední zbytky lidské důstojnosti a chuť dále žít... Moji 75letou matku takto zcela zlomili v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Přivezla jsem ji tam v září loňského roku na chirurgický zákrok - amputaci 1 prstu na noze. Před 3 lety jí byla amputována LDK ve stehně pro aterosklerozu, přesto byla velmi čilá a i když na vozíku, tak plněschopná se obsloužit. V nemocnici rozhodli, aby nedošlo ke komplikacím, tak, že vezmou prsty 3. Matka dala souhlas a tím si podepsala ortel.Měla stabilizovanou diabetes II. stupně, dlouhodobě v hodnotách mezi 8 a 10. Místo minidiabu jí začali píchat Inzulin , okamžitě jí dali permanentní katetr a operovali. Na noze amputovali 3 prsty a tím to pro ně skončilo. Nebudu popisovat utrpení, které prožila a s ní celá rodina. Matka byla pod léky asi 3 týdny, několikrát jsem byla svědkem toho, jak na pokoj sestra přinesla jídlo a zhruba po půl hodině ho netknuté odnesla od všech pacientek. Nebyly schopné se samy obsloužit (najíst,) a personál přece svoji povinnost splnil - jídlo přinesl. To samé bylo s pitím... Matka, když byla zrovna při vědomí prosila, ať ji vezmeme domů... ( Neustále byla na cévce).Domů ji s radostí lékař pustil, s tím, že ji budeme píchat inzulin, injekci proti bolesti ,lék na ředění krve a pečovatelská služba bude jezdit nohu ošetřovat a za týden máme matku přivézt na kontrolu... Přivezli jsme ji domu zcela inkontinentní s dekubity na zadní části těla a plísňovou infekcí, zesláblou a po psychické stránce zcela zlomenou. Druhý den přijela pečovatelka a po odstranění obvazu jsme uviděli zcela černou část nohy. Matka nebyla schopna jíst ani pít, byla dehydrována a tak jsem se rozhodla, že ji na kontrolu odvezu dříve.. Protože byla v bezvládném stavu, tak jsem ji sama nebyla schopna odvézt, objednala jsem si proto sanitku s doprovodem... Naštěstí se u nás zastavila známá sestřička z pečovatelské služby, která mě řekla, ať si raději ještě jednou zavolám na dispečink a vysvětlím jim stav matky... Když jsem to udělala, tak jsem se dozvěděla, že jezdí řidič sám a s matkou mi mohou pomoci do sanitky třeba sousedi... Zrušila jsem objednávku a zavolala RZS. Okamžitě matku odvezli na JIP a tam ji dali trochu dohromady... Na JIPce zjistili, že matce selhávaly ledviny a měla těžkou sepsi. Čekala ji však amputace druhé nohy a to opět ve stehně... Po převozu z JIPky a druhé amputaci se vše opakovalo (permanentní katetr, inzulin, pleny), snad jen to, že začali matce dávat mletou stravu, protože jsem o to žádala, vzhledem k tomu, že měla ústa plná aftů... Asi na třetí pokus se to podařilo... Asi po třech týdnech byla předána na následnou péči, kde ji konečně zbavily cévky a plen a po dalších 14 dnech jsem si ji vzala domů... Psychicky se již poměrně zotavila, stále ale ještě není v pořádku, hodnoty cukru se stále nedaří udržet, přestože jídlo poctivě odměřujeme a vaříme dietně a po vyzkoušení několika léků (diaprel, glukobene)pícháme inzulin a ještě i dnes bojujeme s plísní v tříslech a zánětem močového měchýře po katetru... Zhruba před 9 měsíci matka plavala v moři a od září je z ní troska, která si prošla peklem a mluví o sobě jako o pytli odpadu... Na ten týden mezi amputacemi, co byla doma si naštěstí nepamatuje, to bylo skutečné utrpení a každý, kdo ji ze známých a rodiny v té době viděl, nepochyboval, že je to konečné stadium... Naštěstí nebylo, matka je velký bojovník a život měla vždycky ráda a lepší přístup zdravotního personálu a tím nemyslím jen sestry, ale především šéfa chirurgie, by si zasloužila, kdyby pro nic, tak už jen proto, že ona sama pracovala obětavě celý život ve zdravotnictví.

11.4.08 | Bela
Souhlasím s vámi,milá neteř,že je velmi smutné,když rodina umístí,nechci doslova říct odloží svoji matku do ústavu a jen k vůli spatné mobilitě je odkázána na pomoc druhých.I když je práce rozhodně hodně,tak si myslím,že vždy jde najít čas pro člověka,který je ještě schopen chodít sám na wc.Vždy říkám,že je opravdu zákon akce a reakce, a každému se vrátí vše zpět,ať dobré či zlé.Jste opravdu hodná žena.

Já jsem svoji matku na několik dnů dala do ůstavu, v té době,matka sice ležící,ale o mísu si řekla,s čímž u sester nepochodila.Na moji výtku mi sestra řekla,že by se uběhaly.Víte,já jsem bývalá hospodská a skutečně jsem se zastavila jen 2 x na oné místnosti,ani jsem nejedla,byla by docela legrace,říct hostu,ať neotravuje,že bych se uběhala.Číšníci a obchodníci jsou v televizi kritizování a co zdrav.personál?Opravdu si dají pozor,aby se moc nenadělal.

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: