Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


nemocná babička

12.8.10 | Libor
Všechno začalo před asi 10-ti lety.Babička, tehdy 70-ti letá, začala zapomínat. Nejdříve jsme si mysleli, že je to jen normální projev stáří. Navíc jsme rok zpátky pochovali babiččinu jedinou dceru, naší mamku. Bylo jí 48 let. Vše jsme připisovali stresu a přestože jsme byli u babičky denně, nic neřešili. Babička jednak nechtěla, za druhé jsme byli strašně "zlomení a unavení".
Při povodních a naší evakuaci v roce 2002 babička začla kouřit, protože zapomněla, že 17 let nekouří - v té době jí bylo 73 let. Přestala brát prášky, na odvodnění, na srdce, preventivní proti návratu onkol. choroby, prostě všechny.
Nemoc se zhoršovala, navíc se udělal babičce vřed na čele. V té době byla ještě normální do té míry, že dokázala dát srozumitelně a jasně najevo co chce a co ne. Proto mě vždycky uklidnilo, jak jsem viděl, že řve, že se k žádnému doktorovi nepůjde atd.
Vřídek rostl, zapomínání postupovalo. Najednou to začalo jít strašně rychle a já poznal, že jsme udělali strašnou chybu - že babička měla být po doktorech už mnohem dřív, že už je strašně pozdě a v podstatě a upřímně jsem se i styděl, že jsme to s bráchou nechali dojít takhle daleko. Tak jsme babičku po dvouhodinovém boji dopravili k lékařce, na čele je bazaliom, nutné ozařování...
Ze strany babičky scéna, že je svéprávná, že nikam ležet nepůjde atd. Tady už bylo jasné, že to asi opravdu nepůjde, protože denně dojíždět přes ukrutné boje nešlo a hospitalizace v úvahu nepřipadala, protože by nebylo možné babičku nechat s někým na pokoji, protože by nechápala kde je, co se děje, proč nemůže kouřit atd.
Přestala se mýt, uklízet, převlékat. Když ji chci převlíct, povede se mi to třeba 3. den, protože se převleče sama až za chvíli. Jíst nebude, protože nemá hlad, takže už určitě jedla.Hlavu si myla včera. ( samozřejmě třeba půl roku není hlava umytá )
Mýt se nebude, protože má záduchu, je jí špatně od srdce, nedošla by do koupelny atd.
Doktorku k sobě nepustí, to je agresivní.Teď nemoci postoupily tak, že nádor na čele má tak 10 cm průměr, zasáhl nerv, takže babičce povisl koutek, spodní víčko a tvář jak po mozkové příhodě.
Špatně mluví, na jedno ucho neslyší. K doktorovi stejně ale nepojede, každopádně teď už by asi sotva šlo něco dělat. Je mi z toho ze všeho hrozně smutno, mám jí rád, nechci, aby se jí dělo něco, co nechce. Sám teď už netuším, co je a co neni správné. Cigarety si připaluje třeba čokoládou, toaleťák zavře do lednice, andulku krmí vajglama...
Nějaké rozhovory už vést nejdou vůbec...
K nám jít bydlet nechce, hlavně nemůžu ženě na mateřské udělat, že budu celý den v práci a ona bude čelit babiččiným útokům kde je a že chce domu...
Teď je v módě vyhazování odpadků z okna, kromě sítě jsme zkoušeli všechno. Sítě se bojím, protože až na ní zatlačí, tak hrozí, že vypadne z okna.
Papírky od cigaret, letáky, obaly od čokolád atd - všechno rozcupluje na malinké kousky a šup z okna.
Peníze tam už dávno nenecháváme, babičku soustavně okrádali jedni sousedi, dneska už si stejně nenakoupí, tak všechno nakoupíme my, obědy nosí paní pečovatelka.
Babička byla vždycky strašně silná, držela nás i když mamča odešla, přišla o to jediné, co jí zbylo. Život se s ní nemazlil nikdy, je hrozný, když pak vidí člověk tohle. Hrozně nedůstojný...
Přitom jsem si stoprocentně jistý, že při jakémkoliv přesunu do ústavu bude za chvilku konec. Babička žije tím, že se na mě těší. Sice odejdu a hned neví, že jsem tam byl, ale aspoň tu chvilku je alespoň trochu spokojenější.
Doufám, že se mi to podaří odeslat, píšu to skoro hodinu.
A ani nevím proč...
Radu moc očekávat nejde, člověk by musel vidět danou situaci. Snažím se vycházet z toho, co je pro babičku nejlepší, tady bych Váš názor uvítal. Podotýkám, že babička bydlí v centru Prahy v činžáku, před půl rokem jsme se přestěhovali do sousedního domu, takže aspoň doběhnout tam je otázka dvou minut.
Takže předem děkuji za názory, na shledanou.
Reagovat na tento příspěvek

 

15.8.10 | Blanka
Určitě jste jeden z mála vnuků,kteří chápou svoji babičku a mají ji i přes její velké zdravotní problémy ze srdce rádi.Ale být hodný a mít rád k péči nestačí.Určitě bude nejlepší babičku i přes její odpor donutit ke změně,vypadá to na stařeckou demenci a ohrožuje nejen sebe ,ale i své okolí.Postupujte mírně ve způsobu,ale pevně ve věci samé.Vaše žena na MD není nemocná,a určitě je schopná dohlédnout.Jste hodní a vrátí se vám vše dobré,co jí poskytujete.Hodně štěstí

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: