Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Krutost demence

13.5.13 | J.V.
Chci Vám vyprávět krátký příběh mé drahé ženy Olgy.
Žili jsme spolu téměř 50 let v pohodovém manželství. Před pěti lety postupně žena začala ve svých 63 letech ztrácet paměť a zrak. Podotýkám, že špatně viděla již od dětství. Při návštěvě lékaře tento po prohlídkách zjistil Alzheimerovu nemoc v počáteční fázi. Dostala léky, které zlepšily její zdravotní stav a patrně i oddálily postup této kruté nemoci. Bylo mně jasné, že nemoc se bude jen zhoršovat. Společnými silami jsme překážky zvládali a dařilo se mi vytvořit doma příznivé životní podmínky. Tato nemoc je značnou zátěží i pro pečujícího což jsem poznal v průběhu posledních 4 let. Přesto jsem nehledal jiné řešení. Loni však žena začala mít halucinace a děsy, kdy po mém odchodu rozmlouvala s neexistujícími lidmi, kteří jí chtěli něco vzít a dělat jí nepříjemnosti. Výsledkem bylo, že mě nechtěla pustit ani na nákup nebo jindy běhala po chodbách domu bez jakékoli kontroly. To už téměř neviděla. Navštívili jsme psychiatra a dostala nové léky na uklidnění. Ani po dvou měsících se její stav nezměnil. Při další již třetí návštěvě chtěl psychiatr vyzkoušet ještě jiný lék ale já s dcerou jsme se domnívali, že jí lépe pomohou v nemocnici a požádali o hospitalizaci. Byla přijata v nemocnici. V té době kromě halucinací, děsů a malých výpadků paměti téměř normálně chodila, jedla, používala WC a komunikovala. Myslel jsem, že se po několika týdnech zklidnění vrátí domů. Ale vývoj se ubíral jiným směrem. Po nasazení léků žena téměř ztratila rozum, skoro nekomunikovala a děsivě na ni působilo tamější prostředí. Jen pro ilustraci - byla na dopoledne posazena do společné místnosti s dalšími asi 20 duševně nemocnými ženami, kde běžela televize. Z personálu tam nebyla ani noha. Když jsme přišli na návštěvu, tak byla přivázána prostěradlem k židli a zoufale chtěla na záchod. Když jsem to oznámil sestrám shromážděným v sesterně, tak mi tvrdě odvětily "na to má plenu". Toaletní papír , kterého jsem přinesl balík, byl zamčený v pokoji. Žena nebyla schopná si ve svém stavu zvyknout na novou situaci. Po několika dnech jsme ji našli přivázanou k posteli. Měla zavedenou cévku, ztratila vědomí, otekly jí nohy a po šesti týdnech pobytu v nemocnici zemřela.
Kdybych toto věděl, nechal jsem jí doma až do bezvědomí a ušetřil jí poslední dni života těchto nepříjemností. Podotýkám, že předpisově bylo vše v pořádku - postele a oblečení čisté, jídlo pravidelně podávané, hygiena na úrovni. Bohužel totální deficit lidského přístupu.
Váš J.V.

Reagovat na tento příspěvek

 

12.6.13 | Trpělivá
Napsal jste správně..."Tato nemoc je značnou zátěží i pro pečujícího". Také jste napsal, že Vaše žena zoufale potřebovala na záchod. Zeptal jste se personálu, jak často se toto "zoufalství" opakuje? V jakých intervalech? Protože nemocní s Alzheimrem často opakují svou žádost již po pár minutách od naplnění (např. od návratu z wc a jiné).

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: