Vaše příběhy

Máte zkušenost, ať už pozitivní či negativní, týkající se péče o staršího dlouhodobě nemocného člověka, nebo s problémem související se stářím? Napište svůj příběh o vlastních zkušenostech. Nevíme-li o nich, těžko lze něco v zdravotně sociální oblasti měnit. Lze vložit i foto. V případě, že obsah nebude souviset se zadáním, včetně různých dotazníkových akcí studentů, budou mazány. Do příběhů, případným doporučením autoři webu nezasahují, jedná se vždy o vlastní zkušenost pečujícího. Napsaný příběh než vložíte, si přečtěte, překlepy totiž mohou vést k nesrozumitelnosti  a pak i hodnotný příběh lze těžko uveřejnit.


Co bude

30.7.12 | Dana
Čtu si příběhy uveřejněné na tomto webu a sama se sebou bojuji. Manželova maminka žije od naší svatby (31 let) sama a to z vlastního rozhodnutí. Před lety, když děti dosáhly puberty, k nám přestala i chodit. Zvali jsme ji, přemlouvali, doprava nebyla problém. Ne, ona chce být doma. Co u nás. Mrzelo nás to, ale respektovali jme její přání a chodili my za ní. Dnes jí je 81 let a svou tvrdohlavostí, kdy odmítala pomoc a lékaře, kterého jsme stejně nakonec zavolali, leží v nemocnici na LDN. Z dehydratace ji dostali, zánět močových cest vyléčili. Dnes pouze nechodí, protože ji bolí levá noha (nemůže se na ni postavit) - přičina: skříplý nerv a artróza kyčle a kolena. Jinak začínající demence. Babi jen leží a nadává. Ostatní spolupacienty jsou staré báby (ve stejném věku jako je ona), sestry si jí nevšímají - podloží ji nohy polštářem a řeknou ji, aby nohy střídala a ona čeká že každý deset minut přijdou jednu nohu dají dolů a druhou nahoru. Přitom by to zvládla sama. Doktoři jí nic neříkají a nebaví se. Každý den za ní chodíme. Pokoj je čistý, postele se převlíkají každý den, protože žádná z pacientek, včetně naší babi, neudrží moč a ni stolici (a neví, že se něco stalo), koupou je, myjí, maximálně každý druhý den má babi novou noční košili. Sestry jsou milé a veselé. Primář i sestry nám řekli, že babi nespolupracuje. Že by měla rehabilitovat a chodit v chodítku, ale že ona nechce. Pochopitelně ona nám tvrdí, že si sama sedne, že všechno zvládá, že by chtěla cvičit, ale nikdo si jí nevšímá. Žije prostě v tom svým světě a my ostatní jsme blbí, nic si nepamatujeme a nemáme v ničem pravdu. Když ji příjmali, manžel upozornil lékaře, že babi se ztrácí občas v čase i prostoru. Pak na chodbě dostal vynadáno, že to se přece o mamince panu doktorovi neříká a že ho měla víc třískat, že by teď byl víc poslušný. Každá návštěva je pro nás více či méně stresová. Máme si rozmyslet, zda si babičku vezmeme domů, ale pak musíme zajistit 24hod. péči, nebo zajistit domov důchodců. A co teď. Já mám 52 let a jsem ráda, že mám práci. Manžel letos oslaví 60 let a je těžce nemocný - odchází mu ledviny. Pokud budeme mít babi doma, on to nezvládne. Ještě tak uvařit, dát ji jídlo a pití. Ale přebalování a další věci ne. Na poslední návštěvě chtěla zvednout pod hlavou. Chytla se madla a my každý z jedné strany zvedli postel i s babi. Pak jsme se ji snažili na její přání kapku povytáhnout, ale absolutně jsme s ní nehli. Babi má totiž přes 100 kg. Držte nám prosím palce, abychom se správně rozhodli. V první fázi jsem trvala na tom, že se k babi přestěhujeme a vezmeme si ji domů, ale teď nevím. Mám strach o manžela a abych pravdu řekla, pokud se budu mět rozhodnout mezi ním a babi, tak jsem na jeho straně. Manžel mi řekl, že je proto aby babi šla do domova důchodců, protože on by to psychicky nezvládl a já že budu na prášky taky. Prostě budoucnost nic moc. Vy všichni píšete o tom, co máte za sebou, či to právě prožíváte. My jsme na úplném začátku a věřte mi, že kolikrát v noci nespím a přemýšlím, co máme dělat. Snad jako já je i někdo jiný, kdo si čte na tomto webu a hledá radu, či pomoc.
Reagovat na tento příspěvek

 

30.7.12 | Marta
četla jsem Váš příspěvek ale tady je každá rada zbytečná. Stejně si musíte rozhodnout sami. Mám i já doma ležícího,je to pod příspěvkem "ústav či domácí péče". Také mám pár let do důchodu,měla jsem dobře placenou práci a rozhodla jsem se to zkusit. Táhnu to již třetím rokem úplně sama. Děti moc daleko a můj život se skládá z převlékání postelí,pláče když chci s ním udělat jakýkoliv úkon ap. Fyzicky to jde,vše je přizpůsobeno v bytě manželovým potřebám (madla,postel ap.a já mám čas na něj 24h. denně. Ale...Za celou dobu jsem nespala v jednom kuse víc jak 3 hodiny. Když chci kamkoliv odejít musím draze platit hlídání. Má psychika je na tom hůř,tím že si se mnou nikdo nepovídá ap. jak dlouho to ten pečující může vydržet? Ale dala jsem se na vojnu a bojuji.Ovšem je pravda že Vaše mamka je o 15 let starší. A že se nechce hýbat? Musím na něj tvrdě,jako na malé dítě.Těžko radit druhému,každý zvládáme situce jinak,ale počítejte s tím pokud bude doma stojí to mnoho tolerance,nervů,financí,prostě úplně se Vám změní život. Ten už nebude patřit Vám ale Vaší babičce. Já nelituji i když je to dost často na Chocholouška. Např. když ho koupu ap. a on křičí:pomoooc ap.když se v noci probudí a chce botičky,ty mu nazuji a on chce s něma spát. Nebo chce v noci do Prahy a tak dlouho pláče až ho s vozíkem naložím do auta a jedeme např. 20km.až se uklidní.Lidem co k nám dojdou nadává do všech "zvířat" co známe. je to oběť,ale jak jsem psala v minulém příspěvku jakmile se občas usměje tak na vše zapomenu a jedu dál. To nemluvím o tom jaký budu mít důchod. Léta péče se započítávají ale když já nemám příjem tak bude důchod o to nižší.Držím Vám palečky aby Vaše rozhodnutí bylo to nejlepší... Marta

13.8.12 | Jana
Milá Dano, že se musíte rozhodnout sama,to jistě víte.Ať se rozhodnete jakkoliv,bude to dobré rozhodnutí.Nesmíte se potom trápit,že jste to měla udělat opačně.Ústavní péče není nic hrozného a na domácí péči máte pečovatelky.Jde o ten první krok,o to rozhodnutí.Nevěřte všemu,co kdo napíše.Paní Marta popisuje,jak se nevyspí déle než 3 hod.,jak v noci jede na výlet,jak za každou chvilku "střídání" draze platí.Jestliže stát platí příspěvek na péči a rodina si stěžuje,že někdy ho musí použít na zaplacení střídání, je to pro mě úsměvné.Jsem pečovatelka , dělám tu práci už dlouho a vím o čem mluvím.Přeji Vám hodně štěstí při rozhodování a věřte, že na to vše nemusíte být sama.Jana

17.9.12 | Marta
pro P. Janu...p.Jano, já si nestěžovala jen jsem tímto chtěla nastínit paní co jí čeká a pokud si to přečtete ještě 1x tak jsem psala,že konečné rozhodnutí je na ní. jistě víte co obnáší těžký organický psychosyndrom. že se nevyspím déle jak 2-3 v kuse je pravdou,také je pravda že tito postižení mají své nálady,nápady ap. Ale to jako zdravotník jistě víte. A příspěvek, Ano je na placení ošetřovatelek pokud potřebuji odejít,oddáchnout ap. ale zapomínáte že je to vlastně jediný příjem když nemůžu chodit do práce. Není to stěžování,jsme na diskuzní str. o pečujícich. kdybych to dělat nechtěla tak to nedělám. Tak prosím nesnižujte práci nás pečujících. Starat se o postižené 24h. denně po dobu několika let je jiné jako mít to za zaměstnání a k tomu svůj soukromý život. Nic vezlém,jen mne to trošku "nadzvedlo" ze židle. Ale děláme to vše dobrovolně a s láskou k tomu člověku. Přeji pěkný den...Marta

24.10.12 | Zdenka
Pro paní Janu. Souhlasím s paní Martou. Jsem ze 6-ti dětí a posledních 7 let jsem u nás doma pečovala o moji mamku, která zemřela ve věku 87 let u nás doma. Naštěstí mám povolání které mohu dělat doma, žádný příspěvek od státu jsem nebrala. Milovala jsem svou mámu a ikdybych neměla na chleba, v důchoďáku bych jí nenechala. Co se týká umírání, tak není absolutně žádná osvěta mezi lidma a místo aby mě paní doktorka zásobila náplastěma na tišení bolestí, jen na mě neustále tlačila kdy už jí do nemocnice dám. Upozorňuji, že mi takto domlouvala i před dalšími pacienty v čekárně. Místo podpory při péči a pochopení při umírání, jen nepochopení a ponižování. Jsem na sebe hrdá, že jsem těch 7 let života (veškeré osobní volno) své matce věnovala, byla to jediná možnost jak jí oplatit tu její péči o nás a to že nám život dala. Věřte mi, smrt není hrozná, hrozná je opuštěnost starých a bezmocných lidí. Stát je nemorální a lidé jsou odcizení...věřím, že každá duše má svůj účet. Hodně štěstí a lásky všem!

12.1.13 | Hana
ne nadarmo se říkává: milující matka vychová a obstará spoutu dětí,ale jedno oni se nepostarají o jednoho rodiče. Kam se ztratila v této konzumní společnosti láska a úcta k blízké osobě? A kdo mi může být bližší jak maminka,babička,manžel,dítě? Kdo nechce hledá důvody,kdo chce najde způsoby.

11.10.13 | daniela
paní Hano,my se přece nezříkáme svých "povinností"vůči našim stařečkům,nám je všem jasné a samozřejmě cítíme v srdci,že by ta maminka,babička,dědeček...měli být s námi,ale nesmíte zapomenout,že některé choroby jsou kruté a z vaší maminky udělají cizí zlou paní,která vás může téměř nenávidět,která vám může rozvrátit váš osobní život,vaše zdraví.A tak já,jakožto maminka 2 synů V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NECHCI,ABY SE O MNĚ DĚTI STARALY,BUDU-LI V TOMTO STAVU!!!Své děti,muže,rodinu miluji nadevše a nikdy bych nechtěla,aby se se mnou trápily,ikdybych to v danou situaci,pod nadvládou nemoci,viděla jinak.Dnes se zdravým rozumem říkám dětem NE,nestarejte se o mě když ztratím rozum a dejte mně do péče jiným,kteří jsou za to placení a kteří po směně odejdou domů žít své životy.

11.10.13 | daniela
jen doplním,že se 6let starám o dědu s demencí.Je agresívní,paranoidní,bez hygienických návyků,zlý,podezíravý,pomlouvačný,lže,krade,dělá naschvály,nikomu (hl.mě) nevěří atd. atd...takového člověka já dnes a denně musím klidným hlasem ujišťovat,že je vše v pořádku,že mu nikdo nic neukradl apod.Přitom občas jednu chytnu,protože ač mě měl kdysi rád,čím blíže jste takovému člověku,tím horší jste pro něj v nemoci.Ještě pře 5ti lety mě např.napsal jako disp.osobu v bance,abych mohla k jeho penězům,kdyby se něco dělo.To jsem sice nikdy neudělala,ale evidentně mi věřil.Tu důvěru jsem nikdy nezklamala,přesto mi dnes nedá 30Kč,abych mu přivezla chleba,ale dá mi 26Kč,abych si ty 4Kč nenechala...To se stalo z hodného dědečka,aniž bych mu cokoliv kdy provedla...

 
Život bez bariérFamily Point - místo pro rodinu

Obsah našich stránek je pouze doporučující povahy. Každý případ je třeba hodnotit individuálně, a proto nelze námi uveřejněné názory přejímat bez posouzení konkrétní situace. Vždy se poraďte s ošetřujícím lékařem.


partneři: