Poradna

Péče o nespokojenou babičku

13.5.2005 | Jana Tykalová

Dobrý den,

Nejprve bych Vám chtěla poděkovat, že vůbec existujete. Je to pro mě velká úleva, že jsem Vás objevila.

Před třemi měsíci jsme si vzali k nám 82letou nechodící babičku – maminku manžela. Je silně obézní, váží metrák. Věnovala jsem jí celodenní péči a babička vypadala šťastně a já z ní měla radost. Zmizely jí plísně, exémy, otoky a jiné zdravotní problémy. Každému říkala, že by se o ni nikdo nestaral tak dobře, jako já. Péče o ni je však velmi vyčerpávající. Chodí k nám několikrát týdně pečovatelka, která s babičkou cvičí. Dál k nám chodí švagrová, babičky dcera, která je čerstvě v důchodu a je rovněž obézní. Babičku ochotně pohlídá, polábosí s ní, nosí jí potají spoustu sladkostí, ale péči o ni se snaží vyhnout, říká, že na to není a navíc ani babička od ní ošetřovat nechce, protože podle ní dělá všechno špatně.
Cítila jsem se pořád víc a víc vyčerpaná, cvičila jsem dvakrát denně, abych vydržela se zády. V pondělí jsem dostala vysoké horečky a ke 39°C jsem měla tři dny. Manžel byl zrovna na cestách. Bylo mi zle, že jsem si neuvařila ani čaj, ale babičku jsem v nejnutnějším obsloužila. Švagrová přišla dvakrát udělat oběd a potřetí i když jsem ji prosila, nepřišla.
Babičce v podstatě nic nechybělo, protože jsem jí přebalila, posadila na vozík, na kterém se mohla pohybovat po bytě, mohla si brát cokoliv z ledničky. Pouze jsem jí nenamasírovala nohy, nenačesala, neustlala postel. Omlouvala jsem se jí, že mi je zle, začala na mě křičet, že jsem to chytla od chlapce naší dcery, že celý den nic nedělám, jen tu půlhodinku ráno a večer, nafoukla se a celou dobu se mnou nemluvila.
Ve čtvrtek přijel manžel, ošklivá byla bezdůvodně i na něj. Švagrová babičce pohrozila, že půjde do ústavu. Po tom babička trochu zkrotla.

Jenže já teď pociťuji k babičce takový odpor, že se přistihuji, že bych si přála babičku do ústavu opravdu dát.
Vím, že to není asi vhodné obhajovat to tím, jaká ona byla sama. Na svou tchýni se ani jednou nešla podívat do domova důchodců. Vždycky prohlašovala, že nikdy syny nechtěla, ale co mohla dělat, když se jí narodili, že až brečela vzteky. Že všechny chlapy do jednoho shodit z Mariánské skály. Druhý syn s ní nemluví. Můj manžel je skvělý člověk a takhle mluvila i před ním.
Sama vzpomíná, že když hlídala švagrové holčičky, že celé čtyři hodiny u ní řvaly, ale že to vydržela. Když jsem viděla, jak se k nim bezcitně chová, tak jsem od ní hlídání nikdy nežádala a děti o ni nestály.
Můj manžel jako malé dítě málem umřel, protože ho nechala samotného v postýlce a jela přes celé město ke švadleně a doma zatím spadly hadry na plotnu.
Teď je bezmocná a já nemám už chuť ani sílu se o ni starat.

Možná bych se mohla nějak vcítit do toho, co prožívá. Možno by se ji dalo nějak pochopit. Nebo já nevím. Prosím Vás o radu. Jana Tykalová

Já jsem zase ráda, že mají pro vás význam naše stránky, to pochopitelně potěší. Když pročítám váš dopis, vidím podobnosti s dopisem předchozím. Pro vaši rodinu byla babička svým přístupem riziková celou dobu, tak jako v předchozím případě. I rozhodnutí vzít si jí k sobě domů bylo rizikové. Když se podíváte do všech našich příruček o pečování, tak si přečtete, že nejdřív musí být pečující fit, aby byl schopen psychicky a fyzicky pomáhat. K mírnění fyzické zátěže je vhodné konzultovat rehabilitační sestru nebo fyzioterapeuta, jak zacházet s nadměrně obézním člověkem a jaké pomůcky by vám pomohly, abyste si skutečně nezlikvidovala páteř. K mírnění psychické, jak jste viděla, když jste si nahlas stanovili společně meze pomoci, situace se zmírnila. Pokud byste měla zájem, budeme mít v řijnu zase pokračování vzdělávacího kurzu pro rodinné pečující, můžete se ozvat.